Hundertwasserova spirála
Hundertwasser, vlastním jménem Friedrich Stowasser, se narodil v roce 1928 ve Vídni. Obdivoval tamní secesi, zejména práce Gustava Klimta nebo Egona Schieleho, ale také třeba obrazy švýcarského malíře Paula Kleeho. Ač nedokončil žádnou výtvarnou školu, podařilo se mu vytvořit specifický abstraktní svět, který mu přinesl věhlas zejména v šedesátých letech.
Kritik funkcionalismu
Silné ekologické cítění a vztah k přírodě ho nakonec přivedl až k architektuře a urbanismu. Vystupoval jako vášnivý kritik funkcionalismu a také například Adolfa Loose, jehož interiéry, o kterých jsme psali v minulé Orientaci, by ho jistě znechutily.
Když pak byl v centru Vídně v ulici Löwengasse postaven podle jeho návrhu Hundertwasserhaus (1983–1986), stal se okamžitě vyhledávanou atrakcí. Laici a výtvarníci přijali stavbu bez pravých úhlů – kde každé okno má jiný tvar, na průčelí a na střeše jsou pozlacené cibulovité báně, rostou tu keře a stromy a střídají se tu pestré barvy na omítce i charakteristických keramických obkladech – většinou s nadšením. Mezi architekty však vyvolala tato svérázná vzpoura proti moderně silné pobouření. Svou roli v tom hrál jistě i fakt, že si laik troufl vstoupit na posvátnou půdu architektů (byť případů, kdy výtvarník navrhl nějakou stavbu v intencích své předchozí tvorby, není málo – jsme-li ve Vídni, stačí připomenout třeba slavný betonový kostel plastiku, projektovaný sochařem Fritzem Wotrubou).
Mnohé dráždila Hundertwasserova nekázeň, rozevlátost a rozbujelost forem. Nejednou se hovořilo o novodobém kýči a obavy (zčásti jistě oprávněné) byly i z budoucích epigonů, kteří všechny ty nápady rozmělní. Architektoničtí kritici zkrátka považovali dílo za formu jakéhosi postmoderního manifestu a předpovídali, že zájem o takovou výstřednost je jen módní vlnou, která rychle opadne.
V tom se ovšem přepočítali, veřejnost byla nadšená a serióznější námitky, že bydlet v tak extrémní stavbě je také mimořádně nákladné, nebrala v potaz. Ostatně movitých občanů rakouské metropole, kteří si to mohli dovolit, nebylo málo. Samotného autora pozitivní reakce povzbudila a kritiky moc vážně nebral. A tak nezůstal u jediného výtvoru v tom bizarním stylu. Brzy se začaly objevovat další stavby navržené svérázným umělcem.
Jako by si Hundertwasser chtěl vyzkoušet, co se vše dá v této formě navrhnout. Tak přestavěl starší teplárnu a spa- lovnu, vybudoval výtvarnou galerii, kostel, přestavěl dálniční odpočívadlo s legendární vycpanou „hajzlbábou“, projektoval školu, nádraží, obchody, rodinný dům, lázně Blumau ve Štýrsku s apartmány skrytými v zemi tak trochu ve stylu hobitích nor. Všechna tato díla, rozesetá po Rakousku i Německu (po jedné realizaci má i v Japonsku a v USA), jsou navržena dle jednotného mustru: stěny jsou různě zprohýbány (zlí jazykové autorovi doporučili, aby byl důsledný a podobně zprohýbal i podlahy), okna mají různé formáty a nejsou v jedné linii, fasáda je členěna barevnými plochami, jež odděluje charakteristická černá linka, jak ji známe z jeho obrazů.
Zeleň, kam se podíváš
Kde je to možné, doslova bují zeleň. A tyto objekty jsou také zelení obklopené (možná by se spíše mohlo říci obrostlé). Tam, kde to nejde zvenku, soustředí se stromy, keře, květiny a tráva alespoň do vnitrobloku. Mimochodem, to klade na konstrukci stavby a její izolace velké nároky, není legrace, když vám na střeše roste strom, navíc udržet zeleň v letních vedrech nebo zimních mrazech při životě není v naší zeměpisné šířce jednoduché.
Když Friedensreich Hundertwasser v roce 2000 náhle zemřel během své cesty z Austrálie do Německa přímo na palubě parníku Queen Elisabeth 2, zůstaly některé jeho vize ještě nedokončeny. Patřily k nim např. bytové komplexy Zelená citadela (Grüne Zitadelle) vMagdeburku a také Lesní spirála v hesenském Darmstadtu. Ta má skutečně tvar stoupající spirály, v nejvyšší partii má dům dvanáct podlaží. Na střeše je bujná vegetace včetně vzrostlých lip, buků a javorů a také vyhlídková kavárna.
V komplexu se nachází 105 apartmánů. Samozřejmě v nich nenajdete pravý úhel – stěny přecházejí v stropy a v podlahy prostřednictvím fabionů (oblých přechodů). Sám mám z této stavby poněkud rozporuplné pocity. Autor se na každém kroku hlásí k přírodě, ale ta mi připadá výrazově mnohem uměřenější než jeho kreace. Dům i svou barevností spíše připomíná výtvor z lega.
Větší síla je v detailu. Pokud se zaměříte na jednotlivé partie domu, najdete tam docela malebné prvky. Možná by méně bylo více… Obdivovatelem Hundertwasserových staveb byl i Václav Havel. Tuším, že mu kdysi napsal dopis, v němž ho zval do Prahy, aby se tu porozhlédl a něco tu třeba postavil. Krátce nato světoznámý umělec zemřel, takže z toho nakonec nic nebylo…
byla dokončena až po smrti svého tvůrce, rakouského malíře a architekta Friedensreicha Hundertwassera. Toho obdivoval a zval do Prahy i prezident Václav Havel.