Láska je jako večernice i ve dvaceti
Myslel jsem, že ta „kauza“utichne během pár dní, ale ještě minulý týden byla docela živá, a přestože se mi vlastně vůbec nechtělo k ní nijak vyslovovat, teď cítím, že bych měl. Protože v debatě kolem ní (a to nejen na sociálních sítích) padlo několik úplně nesmyslných argumentů. Tvůrci chystaného filmu Bajkeři zveřejnili písničkový klip, na kterém se podílely tři generace tvůrců. Písničku Vladimíra Mišíka na text Václava Hraběte Variace na renesanční téma (známou mezi lidem jako Láska je jako večernice) vyprodukoval a zaranžoval o generaci mladší Jan P. Muchow a spolu s autorem a původním interpretem ji jako duet nazpíval jeho syn, zástupce dvacátnické generace Adam Mišík. A byl oheň na střeše.
Adama Mišíka zpravidla fanoušci jeho otce nemají jako zpěváka rádi. Není důvod, aby měli, Adam dělá hudbu pro teenagery, nehraje si na rockera ani žádného nadgeneračního mluvčího. Což ale vůbec neznamená, že by tvorbu svého otce a jeho celoživotní postoje neuznával, spíše výrazně naopak. A Jan Muchow, přestože je hudebně také zcela odjinud, svůj vztah k Vladimíru Mišíkovi prokázal právě před týdnem v rozhovoru pro LN, kdy prohlásil, že by mu „klidně chodil pro noviny, kdyby o to stál“. Nepochybuji o tom, že udělat tuhle coververzi pro ně pro oba bylo ctí.
Bojovníci za stylovou čistotu vytáhli proti oběma do boje. Prý je to verze „elektronická“, což je absurdní – zřejmě kvůli jménu Muchow přeslechli, že v ní znějí výhradně „živé“akustické nástroje. Že možná hrají trochu jinak, ale aranžmá v zásadě zachovává strukturu originálu. Vlastně až zbytečně moc.
A Adam Mišík prý nemůže zpívat takovou písničku – takový text – bez dostatečných životních zkušeností. Uniklo jim, že Václav Hrabě zemřel ve čtyřiadvaceti a je pravděpodobné, že tu báseň napsal nejspíš někdy v Adamově věku. Copak, u všech všudy, dvacátník neví nic o tom, že „láska je jako bolest z probuzení a horké ruce hvězd, / které ti oknem do vězení květiny sypou ze svatebních cest“?
Ze všech přísných komentátorů nahrávky si nikdo nevšiml toho, co je na ní skutečně pozoruhodné. Že totiž Vladimír Mišík – v sedmdesáti letech a po půlstoletí úspěšné kariéry – vlastně vůbec poprvé využil služeb externího hudebního producenta. Ještě v roce 2006 mi v rozhovoru na otázku, proč nikdy s producenty jeho kapela nepracovala, odpověděl: „Mluvili jsme o tom, ale dospěli jsme k tomu, že se považujeme za natolik vyzrálé chlapíky, že ho nepotřebujeme. My si to děláme sami pro své vlastní pobavení; aby nám do toho žvanil ještě další člověk, to si vůbec nedovedeme představit. Z místních luhů a hájů ostatně nikoho vhodného ani neznáme.“
Uběhlo jedenáct let a Vladimír Mišík najednou sám od sebe producenta oslovil. A to ne ledajakého, jednoho z nejvýraznějších v Česku, navíc spojeného výhradně s esteticky zcela odlišnou hudební scénou. Osobně to považuji za velký pokrok. Mišík chystá nové album, a i když tuším, že se to ani tentokrát nestane, byl bych hrozně zvědav, jak by znělo, kdyby přece jen do jeho přípravy nechal „žvanit“dalšího člověka. Puristům navzdory. Ať se třeba zblázní.