Žihadla do pavědy
Bylo to zajímavé srovnání. Na podzim 2014 nabídl vědecký časopis Nature čtenářům názorný přehled, kolik se tak toho za více než sto let vybádalo. Jak to lidem přiblížit? Analytici proto vzali veškeré záznamy, které byly v té době od roku 1900 zařazeny do databáze Thomson Reuters. Šlo o 58 milionů studií (z uznávané Web of Science).
Kdyby se z nich vzaly jen titulní listy a poskládaly na sebe, vzešla by z nich hora papírů vysoká jako Kilimandžáro! To má 5895 metrů. V této „hoře poznání“byly texty ještě dále roztříděny podle citovanosti, měřítka významnosti. Až do výšky 2,5 kilometru (!) by se naskládalo 25,33 milionu článků, jimž se nedostalo žádného citačního ohlasu.
Nad nimi byla vrstva 18,28 milionu „paperů“(až do výše 4400 metrů), které jiní vědci citovali jednou až devětkrát. Až pak začíná masa opravdu úspěšných studií, jež jiné badatele zaujaly desetkrát až 99krát. Těch bylo 13,10 milionu – a „horu“posouvají do 5700 metrů.
Teprve potom přicházejí perly, jež se mohou chlubit sto až 999 citacemi. Těch je jen 1,07 milionu. A na samé špici, která má nicotného jeden a půl metru, bylo 14 499 článků, které se dočkaly více než tisícovky citací.
Pomyslná vlaječka by se třepotala na nejcitovanější studii vůbec: od Olivera H. Lowryho o proteinech z roku 1951. Ta měla 305 148 citací.
Za ním následuje šestnáct píchanců do predátorů, které obsahují pasáže jako „létající talíře z lithia nejsou ze Skotska“, „podpořeno Nadací placatých ježků“, či celá publikace s prosbou „vyndejte mě, kurva, z vašeho mail listu“.
Ateď na opačný konec. V podhoubí onoho Kilimandžára, hluboko pod zemí a mimo žíly hory, se množí odpadkové články, jež vědu jen předstírají (a o něž nikdo nestojí). Parazitují na vědeckém bádání; ano, to jsou ony bláboly z neslavných predátorských časopisů.
Před pár dny vydal Zen Faulkes, neurobiolog z Texasu, pozoruhodný sborník: Stinging the Predators aneb Bodání do predátorů s podtitulem „Sbírka článků, které nikdy neměly ani vyjít“. Jde o zvláštní reader, jak říkají Anglosasové, neboli čítanku textů z oboru, tentokráte z ranku povedených „žihadel“, tedy sondážních článků, které odkrývají mizerné žurnály pomocí záměrně jim zaslaných – a jimi pak vydaných – nesmyslů a bludů...
169stránkovou brožurku, která je stažitelná v PDF, uvozuje legendární Sokalův hoax z roku 1996 (fyzik sepsal pseudohyperpostmoderní článek do standardního časopisu Social Text, jenž ho otiskl). Za ním následuje šestnáct píchanců do predátorů, které obsahují pasáže jako „létající talíře z lithia nejsou ze Skotska“, „podpořeno Nadací placatých ježků“, či celá publikovaná práce s prosbou „vyndejte mě, kurva, z vašeho mail listu“. Nechybí tam ani bodanec neexistující polské docentky Anny O. Szust (oszust znamená „podvod“) anebo text o midichlorianech (ze světa Star Wars), o nichž obou tu Šinkansen letos psal. V přiložené studii Faulkes upozorňuje, že „žihadel“v čase valem přibývá, leč predátoři řádí dál.