Atletika proti silám stvoření
Příběh Caster Semenyaové popuzuje „jinakostí“. Jenže touha po rovných podmínkách je ve špičkovém sportu pošetilá
Joanna Harperová je transgenderová osoba a jediný konzultant-konzultantka Mezinárodní atletické federace (IAAF) ve věcech pohlavní identity. Je zároveň odpůrkyní startů Caster Semenyaové mezi ženami. Jihoafričanka, která včera v nočních hodinách získala v Londýně titul mistryně světa v běhu na 800 metrů, má přirozeně zvýšenou hladinu testosteronu. Má ho třikrát víc, než je u žen běžné. Jenže stále je to žena, i když se narodila bez vaječníků.
Když se loni Semenyaová stala olympijskou vítězkou, přisadila si bývalá česká běžkyně Ludmila Formanová. Její věta „ženskou připomíná vzdáleně“by měla být citována jako příklad neschopnosti vnímat svět v jeho skutečných konturách.
Orgány IAAF jsou pod silným tlakem konkurence Semenyaové, své si řeknou i konzervativní a homofobní skupiny. Federace už jednou v záchvatu údajné spravedlnosti nařídila Semenyaové medikaci ke snížení hladiny testosteronu na „normální“hodnoty. Pak Mezinárodní sportovní arbitráž (CAS) toto opatření na dva roky zrušila, po této sezoně přijde na přetřes znovu.
Což je příležitost pro Harperovou, která hledá ve své klinické praxi specialistky na psychické procesy způsob, jak si zajistit věhlas a klientelu. A není sama. Britská běžkyně Lynsey Sharpová napsala o hyperandrogenismu disertační práci. Také ona chce úřední cestou znovuzavedení protitestosteronových preparátů.
Zase ty studie
Snaha přimět kohokoli cpát do sebe dryáky s vedlejšími účinky a nezmapovaným vlivem na vývoj organismu je vpravdě zrůdná. Jistě, IAAF výrokem nemůže uspokojit všechny. Když ale Semenyaové nedovolí běhat se ženami, co s ní? Mužem není, tak snad vytvořit „mezigenderovou“kategorii?
Touha po vytvoření rovných podmínek pro závodníky je pošetilá a chimérická. Existuje omezení délky nohou pro trojskokany? Měří se plošná výmě- ra dlaní koulařů nebo se snad stanovují pravidla pro vitální kapacitu plic běžců? Ne. Jak si pak vysvětlit motivaci pro vznik odborných studií, které dokazují, že pro střední tratě (osmistovka i patnáctistovka, kde Caster Semenyaová v Londýně získala bronz) je vyšší hladina určitého hormonu výhodou? Semenyaová má prý o 4,5 procenta vyšší šance uspět.
Převádění problematiky na čísla je zcela v duchu doby, která údajně umí všechno vypočítat a vyhodnotit. Podle kalkulací, o nichž se nevedou veřejné diskuse, jsou stanovovány hladiny hodnot látek, jež jsou v lidském těle povoleny pro vykonávání určitých sportovních disciplín. Některé druhy překročení už jsou trestány jako doping, jiné vedou k nařízení, aby sportovec přijel závodit zase až ve chvíli, kdy hodnoty srazí na onu pověstnou normální hladinu.
Jenže podezření na pomoc dopingem je něco jiného než existence určitého typu organismu. Zkuste Caster Semenyaové říci do očí, že není normální. Lidé v oficiálních funkcích zábrany občas nemají a některým stačí, že žena nevypadá tak, jak by si oni představovali.
Od osmnácti let Semenyaová posbírala několik desítekmedailí či cen, většinou za prvnímísta. To, ale i její registrované partnerství se ženou popuzuje tu část společnosti, která si nedovede připustit, že bílí heterosexuální mužové a ženy nejsou standardem, od něhož je třeba vše odvozovat. Standard ale neexistuje, zvlášť ne ve sportu. Jistěže je absurdní zavádět omezení pro délku končetin, plochu dlaní, objem plic a podobně. Právě proto, že když budeme izolovaně měřit parametry, vždycky najdeme pro někoho procentuální výhodu.
Co když nějaký algoritmus přijde na to, že na středních tratích, kde se hojně uplatňuje taktika, má výhodu závodník či závodnice s vyšším IQ?
To se bude snižovat hůř než testosteron.
Odkaz Jarmily Kratochvílové
V genderových záležitostech nejsou západní medicína ani věda dobrým pomocníkem. Umějí poručit hormonům a vše intelektuálně zpracovat, ale otázku, zda nejdou proti silám stvoření, si nekladou.
Přesto se IAAF zřejmě znovu pokusí prostředky na snižování hormonů legitimizovat. Ve vzduchu je i strach z budoucnosti, v níž by se vyhledávaly, či dokonce „pěstovaly“osoby určitého typu a šlechtily se v budoucí šampiony. Jenže to je při dnešním špičkovém tréninku vlastně přesně to, co se (nehormonálně) děje.
Světový rekord v běhu na 800 metrů je nestarší ze všech. Již 34 let ho drží Jarmila Kratochvílová, a jelikož se včera v Londýně neběžel nijak zázračný závod, ještě chvíli jí zůstane. Československá reprezentantka čelí vracejícím se podezřením, že dopovala.
Ale nekorektně budiž řečeno, že Kratochvílová popouzí spoustu lidí i údajně neženským vzhledem, alespoň tak prý vypadá na záběrech z dob, kdy závodila. „Jinakost“popuzuje.
Možná se v případě Semenyaové a jí podobných najde nové řešení. Třeba jí poručí, aby startovala s patnáctimetrovým handicapem nebo pětikilovým závažím. Když chceme tu „spravedlnost“... Jenže sport by neměl být spravedlivý skrze pravidla, ale skrze otevřenost. Tak jako svět. Asi jsme na to už zapomněli.