Když se sochy staví na zadní
Donedávna odlévali sochaři své vize do bronzu nebo je tesali do kamene. Dnešní umělci mluví s virtuální asistentkou Siri, poslouchají tep vlastního srdce a učí v galerii chodit děti. Kam se posunula socha za poslední století, ukazuje výstava v pražském Colloredo-Mansfeldském paláci, jež se koná do 8. října.
Zulice si toho všimne asi málokdo. Pokud byste šli z Karlova mostu k Nejsvětějšímu Salvátoru a zvedli na chvíli zrak, spatřili byste na balustrádě kostela posedávat bílou holubici. Nejde o živého tvora, ale o sádrovou sošku, která uletěla z okna jiné soše, když ta pomáhala v protějším Colloredo-Mansfeldském paláci instalovat výstavu.
Možná to zní bláznivě, nicméně takový je příběh expozice Médium: figura, která je v paláci k vidění do 8. října a jejíž architekturu navrhl Dominik Lang. Jedná se o společnou výstavu osmnácti českých sochařů, konceptualistů a fotografů, na jejichž příkladech chce Galerie hl. m. Prahy ukázat, kam se posunulo sochařství za posledních sto let.
S nahou fotografkou za zády
A tak vzal Lang z ateliéru svého zesnulého otce jednu z jeho plastik – děvčátek z padesátých let, nechal ji vstát ze židle a procházet galerií. V jedné místnosti lepí popisku na zeď, v druhé věší fotografii, v jiné odhrnuje roletu z okna a v další usíná mezi vystavenými artefakty kolegů-sochařů na lavič- ce. Obklopují ji při tom díla Jiřího Kovandy, Jána Mančušky, Romana Štětiny, Anny Hulačové, Pavly Scerankové nebo Johany Pošové s Barborou Fastrovou.
„Umělce jsem vybírala podle toho, jak v současnosti pracují s figurou. Zajímalo mě to v návaznosti na naši loňskou historickou výstavu Neklidná figura. Jestli lze toto téma přenést do současnosti,“vysvětluje kurátorka Sandra Baborovská na dvoře paláce.
Jiří Kovanda vystavuje snímky z pařížské performance, kdy se nechal otočený zády fotit nahou fotografkou, Pavla Sceranková diapozitiv z rodinného alba, kde sedí jako malé dítě na ramenou svému zesnulému otci sochaři, Jána Mančušku připomíná efemérní sklenice s vodou, kterou byl schopný pojmout do úst, Roman Štětina nabízí sochu proporčně ideálního těla antického atleta Doryfora politého beztvarou inteligentní plastelínou a Pošová s Fastrovou matraci položenou na zem s natištěnou pozvánkou na Heart Core Koncert. Během něho budemožné si na lůžko s oběma fotografkami lehnout, nechat si připnout na prsa mikrofon a za zesíleného tlukotu tří srdcí se stát exponátem výstavy. „To je přesně ten posun od sochařiny konce 19. a začátku 20. století, kdy se sama lidská figura stává hybatelem dění,“líčí kurátorka.
Siri, odpověz
Nejde ale o jedinou performanci. Do zašlého barokního paláce dochází každý den odpoledne mladá matka s nemluvnětem a učí je mezi exponáty chodit. Akci Teaching To Walk vymyslel před patnácti lety konceptualista Roman Ondák. „Jde o symbolické gesto, kdy se dítě, aniž by si toho bylo vědomo, stává figurou, která se postupně zvedá a odpoutává ze země,“říká Baborovská s tím, že vybrala chlapce jako protiváhu k děvčátku Dominika Langa.
Zatímco u výše zmíněných umělců šlo o fyzické ztvárnění lidské figury, jedna z nejmladších vystavujících studentka fotografie na pražském umprum Marie Tučková sestříhala video zachycující její milostný rozhovor s virtuální osobní asistentkou Siri z telefonů Apple. Jmenuje se You Are Looking for Love in All the Wrong Places a jedná se o sondu do světa lidí, kteří chtějí po strojích to, co nedokážou najít v běžném životě.
Výstava Médium: figura je přesně ten typ akce, při které mu- sejí diváci zapojit obrovské množství fantazie. Zároveň je potřeba přijít do galerie připravený. Je proto škoda, že k ní nevyšel v předstihu katalog, podle kterého by se návštěvníci mohli v jednotlivých dílech a přístupech výtvarníků více zorientovat.