Narození, zatčení, smrt

Ačkoli už nějakou dobu informace o životě v některém z lágrů sovětského systému Gulag nejsou nedostupné, je každá nová kniha jejich vězňů důležitá. Vzpomínky na gulag prostějovské rodačky Heleny Frischerové Dny mého života (v překladu Radky Rubiliny vydala Academia) mají navíc dvojí informační hodnotu. Především jako autentické svědectví tzv. velkého teroru řádícího v Sovětském svazu od dvacátých let minulého století a každodenního života v lágru. V druhé vrstvě také toho, jak se během desetiletí upřesňují osudy ženy, jež byla předobrazem hrdinky ve své době vysoce varovného románu Jiřího Weila Moskva – hranice (1937).

Celý život Helly, jak ji přátelé oslovovali (i jejíhomuže Abrahama, popraveného hned v den zkonstruovaného moskevského procesu v lednu 1938), vydá na tlustý román. Jeho rekonstrukce je kombinací osobních vzpomínek – ve své memoárové próze zajímavě psané nikoli v ich-formě, ale ve druhé osobě, zachytila Hella svá vězeňská léta 1937 až 1947, tedy až svůj „druhý život“– a také díky doslovu Aleny Machoninové uvádění některých dohadů, omylů a Weilovy umělecké licence na pravou míru.

Důležité jsou podrobnosti, jež poskytlaHellina přítelkyně a spoluvězeňkyně Tamara Petkevičová; výmluvné jsou nalezené „lístky“– dopisy, které tehdy Hella psala profesorovi Gavronskému, rovněž vězni, jenž byl po skončení trestu odsouzen, jak bylo zvykem, k životu ve vyhnanství. O jejích lidských i tvůrčích kvalitách napsal nadšeně: „Hudebnost a rytmus se mi nedaří předat, k tomu je zapotřebí kongenialita a ta mi chybí. Hella je stejně nepřeložitelná jako její krajan Jiří Wolker...“

Své vzpomínky napsala koncem padesátých let v ruštině (ačkoli jako mateřské jazyky cítila češtinu a němčinu), po odpykání trestu zůstala v SSSR a žila v tíživém vakuu vykořeněného člověka bez budoucnosti, na kterého nikdo nikde nečeká. Na náhrobku na Vveděnském hřbitově v Moskvě jsou pod jejím jménem tři letopočty: 1906 – 1937 – 1984. Narození, zatčení, smrt.