Eurozóna na sekyru
Ekonomicky roste dokonce i Řecko. Dluhy ale Evropa vyřešeny nemá, přijdou odpisy
Zeurozóny v poslední době přicházejí spíše dobré zprávy. Ekonomický růst se pohybuje okolo dvou procent a třeba takový MMF věští, že i země jako Španělsko, Francie a Itálie porostou uspokojivě. A ekonomický růst se dostavil dokonce do Řecka.
Cyklické oživení ale není všechno. Jak upozorňuje americká ekonomka Carmen Reinhartová, „oživení nerovná se řešení“. Co je tedy třeba řešit? Především dluhy. Je nepravděpodobné, že by eurozóna dotvořila instituce, které budou řešit zadlužení společně, a tak nezbude časem nic jiného než dluhová konference a odepsání některých dluhů.
V politice se to říkat nesmí a v médiích se to nenosí. Moralisté budou říkat, že dluhy se musí platit, protože „kam by ten svět dospěl“, ale ekonomové dobře vědí, že zhruba dvakrát třikrát za století se dluhy hromadně odpouštějí. Kdo si myslí, že to tak už nebude, propadá utopii. Moralizovat můžeme, leč historie mluví jasně. A navíc: představa, že třeba Itálie bude dekády vytvářet rozpočtové přebytky, je úplně naivní.
Bubliny a dluhy
Situace na finančních trzích navíc mnohdy postrádá racionalitu. Například Argentina právě vydala stoleté dluhopisy za tři miliardy amerických dolarů, po kterých se jenom zaprášilo. Nová argentinská vláda sice liberalizovala finance, omezila dotace a reformně se snaží, ale... koupili byste si stoletý dluhopis státu, který jen za posledních sto let zbankrotoval osmkrát? Před pár týdny se na trh vrátilo (částečně) Řecko – a i jeho státní dluhopisy byly obratem rozebrány.
Investoři se už zase ženou na Kypr a nakupují tamější státní papíry, přestože země byla před pár lety v bankrotu. MMF varuje před opětovným přehřátím islandské ekonomiky, i když je to teprve sedm let, kdy se těžce spálil kdokoli, kdo měl s Islandem co společného. Takže na trhu jsou bubliny, a až splasknou, budou vysoké dluhy evropských zemí znovu na ráně. Navíc, jak upozorňuje Reinhartová, polovina státních bankrotů po roce 1945 se odehrála ve státech, které měly dluhy nižší, než je maastrichtská úroveň, tedy 60 procent vůči HDP.
Pak je tu udržitelnost oživení. Hospodářský pokles se během krize ve 30. letech opakovaně vracel. V průběhu latinskoamerické dluhové krize v 80. letech se oživení objevilo nakrátko v Mexiku a Brazílii, a sice v letech 1984 a 1985, aby se následně zas vrátila recese, která trvala až do doby, než americká vláda schválila oddlužení de facto celé Latinské Ameriky.
Banky v eurozóně jsou stále přetíženy špatnými úvěry, oživení není přesvědčivě stabilní.
Ve 30. letech mohla většina dnešních vyspělých ekonomik těžit z velkého odpisu dluhů spojených s 1. světovou válkou, které měly být spláceny USA a Velké Británii. Nešlo o maličkost: Francii, Řecku a Itálii se v roce 1934 ulevilo odpuštěním 36, 43 a 52 procent státního dluhu.
Odepsání dluhu či vyhlášení platební neschopnosti může být všelijak odkládáno, ale nakonec mu většinou zabránit nelze. Tresty za „default“bývají dočasné; většinou rychle následuje obnovená vlna půjčování, která se pak pomalu, ale jistě sune k nějaké další krizi.
Pokud je odpuštění dluhů provedeno rychle a rozhodně, podmínky se rychle zlepší v oblasti růstu, dluhové služby, udržitelnosti dluhu a v přístupu na mezinárodní trhy. Samozřejmě zůstávají vždy rizika, hlavně reputační, ale „trest“nemívá permanentní charakter.
Morálka odpuštění a pragmatika nových generací
Stojí-li výše zmíněná ekonomická historička Carmen Reinhartová spíše napravo, pak je ekonom Thomas Piketty zařazován nalevo. Ten upozorňuje, že Němci nesplatili své dluhy po obou světových válkách, a přitom sami totéž neustále požadují po ostatních. Po roce 1945 činil německý dluh víc než 200 procent HDP, a to bez započtení reparací. 60 procent dluhu Německa bylo ale odpuštěno na základě londýnské dluhové smlouvy z roku 1953.
Lze jistě namítnout, že dluhy se odpouštěly po válkách a v poslední době žádná nebyla. Hospodářské krize, které se zrodily z krachu finančního sektoru, jsou ale rozměrem ekonomické devastace (statisticky) srovnatelné s efektem válek. Potom je tu argument, že dnes už lidé neumírají hlady, proč by se tedy mělo něco odpouštět, když hrozí jen utáhnutí opasků a trocha stresu. Odpovědí je, že v demokracii má hospodářský stres volební konsekvence.
Dlouholeté vytváření přebytků končívá v demokracii revoltou daňových poplatníků. A významná je také otázka generačního trestu. Dnes už v Řecku, ale i v Itálii a Španělsku dospěly celé generace, které nemají s dluhy, co nasekali jejich rodiče, nic společného. Když se v roce 1953 odepisovaly německé dluhy, také nešlo o morální gesto, ale o pragmatické řešení ve vztahu k novým generacím.