Život s Ferdou nebyl med
Třiatřicet let žila s Ferdinandem Peroutkou. A dalších bezmála čtyřicet let se starala o jeho odkaz
Své paměti vydané v roce 2005 nazvala Slávka Peroutková skromně „Třetí ženou svého muže“. Čtenář z nich nabude dojmu, že život s výjimečným novinářem byl vše jiné než jednoduchý. Od prvního dne svého vztahu s Peroutkou se Slávka musela vyrovnávat s velmi obtížnými osobními vztahy a později také s důsledky dějinných událostí.
Narodila se 9. listopadu 1922 jako Slávka Fenclová, její otec vlastnil cestovní kancelář, která vozila Čechy k Jadranu. To zajišťovalo rodině velmi slušný životní standard – než přišla tragédie. Otec na jaře 1938 spáchal sebevraždu, za níž stály pravděpodobně neúspěchy některých jeho projektů. Slávka studovala nejprve soukromou školu pro sekretářky a poté obchodní akademii. Na konci války se v krytu seznámila s Peroutkovou dcerou Evou, prostřednictvím které v roce 1945 poznala jejího otce. Díky Evině přímluvě získala místo jeho sekretářky v redakci Svobodných novin.
Vlastně jsem ztroskotavší
Padesátiletý Peroutka byl tehdy novinářskou celebritou. Šest let v nacistickém koncentračním táboře a nové politické poměry, v nichž dominovali komunisté, však podlomily jeho vůli a sebevědomí. Do deníku si zapsal: „Vlastně jsem ztroskotavší, z mé práce málo zbylo, každý, kdo napsal jednu knihu, platí více: práce dvaceti let roztroušena v novinách, Budování státu mrtvá kniha: musím psát knihy – a žurnalistickou činnost jen tak, aby mi v tom nepřekážela.“K tomu se přidaly i osobní problém ve formě rozpadu manželství s druhou ženou Marií. Do své třiadvacetileté sekretářky, která byla nevšedně krásná, ale také dost naivní a nezkušená, se zamiloval.
Milence rozdělil útěk před komunisty v květnu 1948. Peroutkovi se přechod Šumavy podařil, Slávku chytili. Byla krátce vězněna, později střežena StB. Na Západ se dostala až na podzim 1948 díky fingovanému sňatku s Angličanem. Milenci se v prvních letech těžko protloukali, navzdory prominentnímu Peroutkovu postavení. Vzali se až v roce 1955 po smrti Peroutkovy manželky Marie, která zemřela na rakovinu.
Přestože Peroutkova exilová kariéra byla velmi úspěšná, v roce 1951 se stal ředitelem československého oddělení rozhlasové stanice Svobodná Evropa (RFE) a zastával také důleži- tý post v Radě svobodného Československa, což byla Američany placená instituce sdružující exilové politiky, sám se považoval za zkrachovance. K tomu přispěly zejména neúspěchy jeho literárních a esejistických děl v americkém prostředí.
S Amerikou se Peroutka nikdy nesžil, duchem pobýval v jakémsi ideálním meziválečném Československu. Styk s americkou realitou mu zprostředkovávala právě Slávka, která na rozdíl od Ferdinanda získala americké občanství, naučila se řídit auto a vůbec se dokázala mnohem lépe integrovat. Přesto pár žil zejména v českém mikrokosmu mezi bytem na Jackson Heights v Queensu v domě, kde žilo několik dalších českých rodin, kancelářemi RFE na 57. ulici na Manhattanu, kde Slávka působila jako redaktorka a příležitostná hlasatelka, a chatou na Lost Lake asi 90 kilometrů od New Yorku, kam na víkendy a prázdniny jezdila řada českých exulantů.
Léta beznaděje
Poslední léta života s Peroutkou, kdy se její manžel zcela uzavřel do sebe, označuje Slávka Peroutková ve svých pamětech za peklo. „Léta beznaděje ubíhala, napětí stoupalo, Ferdinand se čím dál víc uzavíral, vzdaloval a vzdával. To mělo vliv i na náš společný život. Postupem let bylo v naší domác- nosti větší a větší ticho, s výjimkou návštěv a Ferdinandova mariáše a bridže.“
Vášnivý kuřák dýmek zemřel na rakovinu plic 20. dubna 1978. Slávka se na počátku 90. let přestěhovala do Prahy, kde vzorně pečovala o manželův odkaz. V roce 1995 stála u zrodu novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky, finančně také přispěla na vydání několika Peroutkových knih. Do devadesáti let zůstala velmi duševně čilá, poté se její zdravotní stav trvale zhoršil. Poslední čtyři roky žila v domově pro seniory v Mnichovicích v blažené nevědomosti o invektivách, kterými Ferdinanda Peroutku počastoval prezident republiky.