Pro koho je Jiráskův Hronov?
Otázka z titulku si zaslouží rozšířit o jednu otázku další: A o čem je? Když jsem začal bezmála před padesáti lety na tento slavný festival amatérského divadla jezdit, bylo velice jednoduché na obě tyto otázky odpovědět: Jiráskův Hronov je vrcholnou přehlídkou amatérského činoherního divadla pro ty, kdo takové divadlo hrají, a je o kvalitě inscenace jako divadelního díla. Za tu dlouhou dobu, co Jiráskův Hronov sleduji, došlo k řadě změn koncepčních i organizačních, jež odpovědi na tyto otázky proměňovaly. Ročník 2017 byl však – myslím – v tomto směru zlomový. Především se rozevřel do nebývalé šíře, pokud jde o účast souborů.
Devětapadesát inscenací
Hlavní program tvořilo 16 inscenací nominovaných z celostátních soutěžních přehlídek různých druhů amatérského divadla. Vedle toho existoval volný program, v němž proběhla představení z těchto přehlídek jen doporučená, dále pak představení souborů pohybujících na pomezí mezi profesionálním a amatérským divadlem, mimo jiné i tři představení profesionálních souborů a konečně osm představení souborů, jež se přihlásily na výzvu, že si mohou na Jiráskově Hronovu zahrát; celkem se jich tak hlásilo čtrnáct. Vedle toho bylo šest představení pro děti. Tak se objevilo na 87. Jiráskově Hronovu 59 inscenací ve 122 představeních, jak uvedla jeho programová ředitelka Simona Bezoušková v přehlídkovém Zpravodaji.
Repertoár přehlídky se tak v souladu s dosavadním divadelním vývojem výrazně rozšířil. Jiráskův Hronov zamířil k tomu, aby byl nejen celostátní mezidruhovou přehlídkou amatérského divadla s mezinárodní účastí, jak zní jeho oficiální název, ale i poměrně rozsáhlou přehlídkou různých trendů a tendencí celého dnešního divadla.
Chápu nostalgii některých účastníků hronovského dění po onom dávném Jiráskově Hronově věnovaném výlučně činohře; ostatně v něčem oprávněnou, neboť ten letošní ročník věru mnoho inscenací reprezentujících tento druh divadla nepřinesl. Je nepochybné, že nemalá část amatérských souborů hraje činoherní divadlo a zachovává řadu konvencí, jež si činohra osvojila od poloviny 18. století. Je proto naprosto oprávněné, že Simona Bezoušková ve zmíněném rozhovoru slíbila, že volyňská národní přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla, která předchází výběru činohry pro Jiráskův Hronov, prodělá od příštího roku zásadní změny a bude se ve větším měřítku věnovat této amatérské tvorbě.
Stejně jako je v tomto okamžiku oprávněné, že Jiráskův Hronov vykročil k jinému formátu. Kam v tomto vývoji dospěje, je zcela otevřené, teprve další ročníky ukážou, kam až lze tímto způsobem dojít a co takto koncipovaná přehlídka může přinést amatérskému divadlu i co může zname- nat pro celé české divadelnictví.
Nesmíme zapomínat, že tato koncepce není v současném našem divadle ojedinělá. Na příklad v Hradci Králové spolu s přehlídkou profesionálních divadel evropských regionů probíhá i nesoutěžní přehlídka Open Air, na kterou se letos přihlásilo na 140 převážně neprofesionálních souborů, skupin či sólistů, vedle nichž jsou i představení souborů předem vybraných. Což pro Jiráskův Hronov jdoucí za novým programem představuje výzvu, s níž se bude muset vyrovnat.
Výpověď mladých o světě
Charakter a podobu Jiráskova Hronova od okamžiku, kdy se začaly rozrůstat semináře hlavně pro mladé divadelníky, určují jejich účastníci. Letos to bylo naprosto průkazné, neboť 87. Jirás- kův Hronov byl především výpovědí mladých o světě.
Je třeba s uznáním přiznat, že se letos přidala i část hronovské veřejnosti, která už léta o Jiráskův Hronov zájem neprojevovala; ostatně i ve sféře organizační se odehrály některé podstatné změny k lepšímu, což také svědčí o pozitivní aktivitě hronovských. To ovšem nemění nic na tom, že 87. Jiráskův Hronov patřil především mladým a jejich chápání amatérské činnosti i divadla vůbec: Od estetického osvojování a organizujícího postavení estetické funkce v divadelním tvaru se zájem přesunul na scénování jako způsob komunikace – to jest na uskutečnění přímého rozhovoru s diváky o jistých problémech a otázkách prostřednictvím vystoupení na divadle.
Divadlo pro první řadu?
Přispělo k tomu jistě i množství divadelních skupin „teenagerovských“a občas i mladších, u nichž provádění nějaké činnosti na jevišti je samo o sobě prvním zdrojem a nositelem scénické působivosti. O jednom představení tohoto typu, jehož divadelní úroveň byla začátečnická, bylo například řečeno, že je pro diváky v první řadě, protože mohou sledovat, jak se hlavní „performer“potýká s přístrojem, skrze nějž vznikala vizuální součást představení. „Divadlo pro první řadu“ovšem vylučuje z této komunikace zbývající diváky.
Tento příklad neznamená, že ve všech představeních, jejichž prvotní zájem se soustředil na možnost využít vystupování na divadle ke komunikaci o určitém tématu, se projevovalo totéž. Leč v zásadě tato představení neodkazovala ke skutečnosti prostřednictvím dění svého tvaru, neukazovala ji nově aktualizovanou esteticky hodnotícím pohledem. Jako to například naopak činily inscenace kladenského souboru V.A.D. ve svém scénickém předvedení Nezvalovy prózy Valérie a týden divů nebo představení stručně nazvané Anna Divadla Dagmar z Karlových Varů, která byla scénickou kompozicí z korespondence a deníků disidentky a vězenkyně sovětského režimu Anny Barkovové, či Commedia a la carte českolipského Divadelního klubu Jirásek rozvíjející podněty improvizovaného italského renesančního divadla.
Jinak většinou šlo o označení určitých problematických jevů, kdy scénické divadelní provedení touto aktualizaci esteticky hodnotícím pohledem nemá stejnou naléhavost. Ale poslední den 87. Jiráskova Hronova kočovné divadlo Ad Hoc předvedlo divadelními herecko-pěveckými prostředky společensko-politickou satiru opřenou o bezduchost a povrchnost televizního vysílání, a tím důrazně potvrdilo, že Jiráskův Hronov 2017 patřil především postojůmmladé generace, která vystoupila na divadelní jeviště proto, aby využila mediální schopnosti a síly divadla ukázat jasně postoje k době, v níž žijeme.
Což nabízí pro koncepci Jiráskova Hronova slibné a cenné možnosti.
Autor je teatrolog