Dítě jí mělo nahradit divadlo
Další z opor činohry Národního divadla v 80. letech 19. století Marie Bittnerová (1854–1898) stejně jako jiné kolegyně pro neshody s vedením odešla do zahraničí, se svým mužem například působila v německém souboru Meiningenských. Pozdní touha po mateřství se jí stala osudnou, v necelých čtyřiačtyřiceti letech zemřela po porodu a dítě s ní.
Marie Bittnerová byla velkým přínosem pro české moderní herectví, hledala nové možnosti výrazu a především se snažila vymanit z konvencí pozdně romantického divadla. Podle Františka Černého šlo o herečku „velké krásy, inteligence i nesporného tragického nadání“. Dvouleté působení v souboru meiningenských herců výrazně ovlivnilo její umělecký vývoj, naučila se tam pracovat s hlubšími psychologickými nuancemi a také klást důraz na civilní projev, v tom se dost lišila od svých kolegyň specializovaných na tragické role. V Německu také poznala, co znamená chápat postavy v životních a dějových souvislostech a jak důležitý je detail jako charakterizační prvek. Černý také připomíná, že jí byl blízký realistický styl – měla předpoklady k tomu, aby hrála v současných ruských hrách, které do Národního pronikaly jako předzvěst realistického repertoáru.
Dva Češi u Meiningenských
Marie, za svobodna Boubínová, pocházela z početné rodiny obchodníka z pražských Vysočan. Divadlo ji lákalo od dětství, hrála s ochotníky a její zálibu podporovala i matčina sestra, za svobodna Lori Šomková, někdejší milenka Karla Hynka Máchy, která v mládí měla rovněž herecké ambice. Chodila na ho- diny herectví k Otýlii Sklenářové-Malé, debutovala v Prozatímním divadle v roce 1873 jako Jessika v Kupci benátském a získala angažmá pro obor romantických hrdinek a tragických milovnic. V divadle se poznala se svým manželem, hercem Jiřím Bittnerem, a o rok později se za něj provdala. V roce 1877 manželé dali v Prozatímním výpověď, především kvůli neshodám o výši platu. Do té doby ovšem Marie slavila velké úspěchy, na jevišti vypadala nádherně, její dívčí zjev, oduševnělý půvab a velká citovost dokázaly publikum strhnout. Hodně byla obsazována do rolí Shakespearových hrdinek (Bianca, Olivie, Hero), v období před odchodem do Německa ale zaujala především jako Markéta ve Faustovi. Bittnerovi hledali nové angažmá, jednali s Emilem Hahnem, ředitelem berlínského Victoria Theateru, který Marii dohodil Ludvíku Chronegkovi, herci, režisérovi a uměleckému řediteli Dvorního divadla v Meiningenu, a ten posléze přijal i jejího muže. Bittnerovi se rychle seznámili s hlavními zásadami uměleckého stylu Meiningenských, který byl vnímán jako revoluční. Chronegk především kladl důraz na vytvoření jevištního obrazu a přesnost v mizanscéně, herecký styl měl být založen na přesné pohybové a vokální imitaci, důležitá byla i choreografie skupinových scén. Herci také měli velký prostor pro vlastní tvořivost. Aby došlo k naplnění všech požadavků, byla příprava in- scenace velmi náročná, u Meiningenských se dlouho zkoušelo, i víc než osm hodin denně. Marie se nejprve představila v Kleistově dramatu Heřmanova bitva, vzápětí soubor jel na turné po Německu, hrála postupně Herminonu v Zimní pohádce, Amálii v Loupežnících, Bertu v Grillparzerově Pramáti. Společně s manželem zažila velký požár divadla ve Frankfurtu, v jehož troskách dlouho hledali a našli své snubní prsteny, jak líčí František Kožík v beletrizovaném portrétu Bittnerové ( Devět Ofélií). Meiningenští přijeli i do Prahy, Bittnerová se zde úspěšně předvedla jako Katynka z Heilbronnu. Následovalo hostování v Berlíně v Královském dvorním divadle, manžel zatím hrál v Theateru Victoria. Bittnerová ještě hostovala v Moskvě, ale oba toužili po návratu do Prahy. V roce 1881 dohodli s ředitelem Prozatímního divadla a poté i Národního Janem Nepomukem Maýrem. Marie se brzo stala oporou činohry a kritika chválila, jak vyspěla, jak bezpečně vtiskne každé myšlence výraz.
Odrodilkyně nás bude poučovat
Jaroslav Kvapil ve svých pamětech líčí, že byla plná klasické vznešenosti a veleby, jíž si doba tolik žádala, a manžel působil jako vzor elegance a břitkého kavalírství. „Cosi aristokratického ulpělo na obou z dob jejich pobytu u dvora v Meiningách; v Praze to lákalo i odpuzovalo.“Marie měla opět velký úspěch s Markétkou ve Faustovi, hrála Ofélii v Hamletovi a vrcholem jejích výkonů v realistickém stylu byla Eva v Preissové Gazdině robě a titulní role v Ibsenově Noře. Vytvořila rovněž postavu Hippodamie ve Vrchlického a Fibichově melodramatu Námluvy Pelopovy. Bezpochyby dráždila svou noblesou a řevnivost v dámské části he- reckého souboru také byla značná. Na své straně ovšem měla ředitele Šuberta a vyhrála nad Marií Pospíšilovou ve sporu o roli Claire v Majiteli hutí, celá záležitost skončila výpovědí Pospíšilové. Ale i na ni zakrátko tlačily konkurentky – hlavně mladá Hana Dumková, později Benoniová. Marie ustupovala do pozadí a nakonec se opakovala stejná situace jako s Pospíšilovou, Šubert musel znovu vysvětlovat, proč oblíbená herečka odchází. Znovu psal, že jí nešlo vyhovět, aby hrála jen hlavní role, a že ji neuspokojilo zvýšení gáže, a proto znovu odchází do ciziny.
Herečka nejdřív hrála v Berlíně a strávila sezonu v Rize. Nebyla tam spokojená a vrátila se do Prahy, Šubert jí znovu nabídl angažmá. V roce 1892 vypukl o zkoušce Kupce benátského v režii Jakuba Seiferta spor, který přerostl v nepříjemnou aféru. Bittnerová se přela s Benoniovou o pojetí scény a vyjádřila se pohrdlivě o českém přístupu k Shakespearovi. Byla to neomalená a zbytečná slova a Marii okamžitě vynesla pověst odrodilkyně, pro niž jsou vlastenecké postoje směšné. Ale ona byla jen přecitlivělá a impulzivní. Urazila se, okamžitě dala výpověď a v roce 1893 Národní divadlo opustila, ve čtyřiceti letech a v plné herecké síle. Odešla plná bolesti z nespravedlivého obvinění a skandalizování a vyhýbala se divadlu i hercům.
Své zklamání se rozhodla řešit mateřstvím. Otěhotněla, ale dítě se narodilo mrtvé. Odpírané divadlo ji ale stále přitahovalo, manžel nakonec přemluvil ředitele Šuberta, aby ji pozval k hostování; osm večerů pak hrála Marii Stuartovnu a Adriennu Lecouvreurovou. Bylo jí třiačtyřicet, když čekala dítě podruhé, a porod nepřežila. Jaroslav Kvapil popisuje, jak se její manžel Jiří přišel k němu a choti Haně vyplakat. „Ani ve chvíli svého velikého hoře nezapomněl na krásu své Marušky... A prosil mou ženu, aby ho dovedla k nějakému malíři: chtěl ještě zachytit poslední krásu té drahé bytosti, prve než docela pomine.“Posmrtnou kresbu Marie Bittnerové vytvořil 2. ledna 1898 tehdy čerstvý absolvent pražské Akademie výtvarných umění Max Švabinský.