Prachy si nekoupíš

Minimální mzda je ošidný nástroj

řad práce v Jílovém u Prahy shání kuchařku a uklízečku – nabízí velmi pěkných 12 tisíc korun. Nechcete nastoupit? Jiný příklad: často naříkáme nad kvalitou jídel pro děti, ale jakou úroveň lze čekat, když kuchařům, kteří vaří ve školkách, nabízíme i ve velkoměstě 13 tisícovek? To po zdanění vyjde tak akorát na zaplacení nájmu. Kdo asi takovou práci vezme, jak bude výsledný „produkt“vypadat?

Nejen dělníci ve fabrikách, ale mnoho lidí ve školách, úřadech či nemocnicích dostává právě tuto takzvanou zaručenou mzdu, která se odvíjí od vládou definované mzdy minimální. A ta je instrumentem velmi ošidným.

Plat, za nějž si nezaplatíte ve velkoměstě málem ani bydlení, je prostě ostudný. Zároveň nelze nevidět, že vysoké platy jsou jedním z důvodů, proč se jihoevropské státy, jako Řecko nebo Španělsko, nemohou už dekádu vyhrabat z bahna a proč mají nezaměstnanost 21,7, respektive 17,1 procenta. Pro srovnání: Česko má podle stejné metodologie Eurostatu nezaměstnanost nejnižší, pouhých 2,9 procenta – bezesporu i díky nízkým platům. Může tuto „společenskou dohodu“zničit zvyšování minimální mzdy, o něž se teď vláda pře?

Nejspíše nikoli. Ačkoli při každém zvyšování slyšíme varování před propouštěním a krachy, nic takového se v reálu neděje. Vláda minimální mzdu zvedla již čtyřikrát, stoupla z osmi na jedenáct tisíc, což je zvýšení o sedmatřicet procent! Dle klasické teorie by měly statisíce lidí přijít o práci – děje se však pravý opak. Případné další zvýšení může ohrozit některé obory, které jsou postaveny primárně na nízké ceně práce a kde je třeba asijská konkurence může převálcovat. Ale kvůli vyšší „minimálce“se do Česka nepřestěhují statisíce čínských detektivů, indických kuchařek ani bulharských baličů kuřat.

Lidé by si nejvíc polepšili a firmám by se nejvíc ulevilo, kdyby kleslo zdanění práce, tedy zejména zdravotní a sociální pojištění. Jenže to by znamenalo pustit do obou systémů mnohem více soukromých peněz – věc v egalitářském a etatistickém Česku dnes zcela vyloučenou. Petr Kamberský