Podzemí ukrývá tajemství. Zlato to ale není
Chlad a tma pronikají malým čtvercovým okénkem v betonové zdi. Tajemno více než tří desítek kilometrů podzemních chodeb láká už před samotným vstupem. Prostory tajné továrny Richard u Litoměřic, v nichž během nacistické okupace zemřelo kolem čtyř tisíc vězňů, totiž skýtají stále nezodpovězené otázky.
Středem rozšířené štoly vyztužené betonem se táhne jedna z původních úzkokolejných drah. Na zemi se místy povalují roztrhané šoulky donaritu (důlní trhaviny) a vzduchem se ze ztrouchnivělého sudu šíří štiplavý zápach hydroizolace. Snad jen barevné graffiti, které v téměř každé chodbě „zdobí“vápencové stěny, do prostředí někdejší nacistické výrobny zbraní nezapadá.
„Přestože je vstup do továrny zakázaný, chodí do ní spoustu lidí. Ti, které toto místo a jeho historie zajímá, by tolik nevadili, problémem jsou vandalové, kteří jej ničí,“říká provozovatel internetových stránek o Richardu a místní badatel Roman Gazsi.
Sám se řadí mezi ty, kteří prostory pod vrchy Radobýlem a Bídnicí v Českém středohoří prošli křížem krážem a strávili v nich stovky hodin. Poprvé je navštívil jako malý kluk se svým dědou zhruba před 40 lety. Tak jako on zná zdejší podzemí málokdo.
30 kilometrů podzemních prostor
Historie tajné továrny Richard se začala psát již v polovině 19. století, kdy na jejím místě vznikaly základy podzemních štol pro těžbu vápence. Soustavu tří vápencových lomů pak za druhé světové války nacisté přestavěli na utajenou fabriku, v níž vyráběli součástky do zbraní.
„Němci se k takovému kroku odhodlali z prostého důvodu: na povrchu se jejich továrny stále častěji stávaly terčem bombardování, kdežto v podzemí je v té době nepřítel takřka nemohl zničit,“líčí Gazsi. Po celém území třetí říše jich bylo roztroušených kolem čtyř stovek. V Československu se jich nacházelo pár, přičemž Richard byl bezpochyby tou největší.
Jeho podzemní prostory dosahu- jí celkové délky přes 30 kilometrů. „Objekt mělmimo jiné vlastní průmyslový vodovod natažený z řeky Labe, dálkový rozvod vysokého napětí či plynovou přípojku až z města Mostu,“vykládá badatel.
S výstavbou továrny začali nacisté v polovině roku 1944, dokončit ji se úplně nepodařilo. A to i přesto, že do práce bylo denně nasazeno přes tisíc civilních zaměstnanců a dalších čtyři tisíce vězňů z litoměřické pobočky koncentračního tábora Flossenbürg a nedaleké věznice gestapa v Terezíně. Na vše dohlíželo komando SS.
Naposledy dělníci udeřili do vápence 4. května 1945, přičemž dokončení bylo naplánováno na srpen téhož roku. Na stavbě se dohromady podílelo zhruba 18 tisíc vězňů, z toho čtyři tisíce následkům tvrdé dřiny podlehly.
Překvapivý příkaz velitele
Ti, kdo přežili, se mohli noc po závěrečných pracích těšit překvapivě příjemnému příkazu. „Předstoupili před velitele, který jim oznámil, že válka skončila a mohou se rozejít,“vypráví Tomáš Rotbauer, někdejší dlouholetý litoměřický strážník a znalec místní historie. S velkou pravděpodobností se tak jednalo o jediný tábor, který nacisté rozpustili dobrovolně předtím, než by jej osvobodila spojenecká vojska.
O dva dny později se Němci pokusili továrnu vyhodit do povětří. Jejich plán ale údajně zmařil polský dělník Pawel Spojda, jenž měl přeseknout elektrické vedení.
„Odstraněním rozbušek a náloží byl po válce pověřen štábní kapitán Josef Růžička. Z místa bylo odvezeno celkem na 30 tun nebezpečného nákladu,“popisuje Gazsi, podle něhož je prokázáno, že odpáleny měly být rovněž litoměřický most a jez na řece Labi. Nestalo se, a tak mohla být v dolech po válce obnovena těžba vápence.
Úložiště radioaktivního odpadu
V první části rozsáhlého podzemního komplexu, označovaného jako Richard I., vyráběli nacisté především součásti spalovacích motorů do tanků. Nejrozlehlejší sektor továrny je zároveň jediný, v němž se v současné době lze – ačkoliv nelegálně – procházet. Zatímco Richard II. slouží státu jako úložiště nízkoradioaktivního odpadu (například ze zdravotnictví), štoly Ri- charda III. jsou nejspíš již natrvalo zavalené. A chodeb, které chátrají a postupně se hroutí, stále přibývá.
Prostory pod Radobýlem a Bídnicí jsou považovány za nejnebezpečnější podzemí v Česku. Vstup do objektu je zakázaný. Přesto mnoho lidí nařízení nerespektuje. Sem tam někdo dokonce v labyrintu chodeb zabloudí, snad nejznámější je příběh dvou studentů ze Slovenska, kteří se ztratili roce 1978. „Byli tehdy na Litoměřicku na letní brigádě. Do Richarda se vydali pouze s papírovými loučemi, které jim po pár metrech zhasly. Jeden z nich vzápětí spadl do vody, a tak ze strachu, aby se jim ve tmě nic nestalo, zůstali raději na místě. Bánští záchranáři je našli po dvou dnech,“vypráví Gazsi.
Do útrob továrny lze přitom nahlédnout i bez rizika. Na internetu existuje virtuální prohlídka, která na dvou tisících fotkách mapuje téměř osm kilometrů chodeb.
Na rozdíl od snímků ze současnosti, jichž jsou internet a archivy plné, z období okupace se na českém území žádné fotografie nedochovaly. „Podle výpovědí pamětníků přitom Rusové nechali krátce po skončení války celou továrnu fotograficky zdokumentovat. Jen- že fotograf byl při práci kontrolován a všechny vyvolané fotografie a negativy musel odevzdat,“přibližuje Rotbauer, jenž o lokální historii napsal několik knih.
Při pátrání v archivech nyní narazil na stopu, která ukazuje, že by se tyto fotky mohly nacházet vMoskvě. Rád by se do Ruska vydal a snímky přivezl. „Pomohlo by to odhalit mnoho záhad, které se s Richardem pojí. Fotky by mohly ukázat, jaké strojní vybavení a materiál nacisté používali. Hlavně by dost možná vysvětlily, proč jsou některé štoly uměle zavalené,“vysvětluje Rotbauer s nadšením.
Kde je nacistický archiv?
Obestřena tajemstvím je převážně levá část Richarda I. „Existuje několik teorií o tom, jak byla zavalena. Jedna říká, že ji z bezpečnostních důvodů po těžbě v 60. letech zasypala Čížkovická cementárna. Podle další to byli vojáci nedaleké vojenské posádky nebo samotní nacisté, kteří tak chtěli ukrýt, či spíše zničit, nacistický archiv obsahující citlivý materiál gestapa.“
Ten byl od roku 1943 uložen v blízkém Terezíně, kde byla také jeho část o dva roky později spálena. Co se ovšem stalo s jeho druhým dílem, dosud není známo. Názor, že by mohl být uložený v Richardu, přetrvává mimo jiné i proto, že před koncem války bylo v Terezíně zahlédnuto několik nákladních aut. Ve stejném období byla podobná vozidla spatřena také před Richardem.
Objevují se též historky, že v Richardu by se mohlo ukrývat devět tun nacisty uloupeného belgického zlata, Roman Gazsi ovšem taková slova považuje za nesmyslná. „Jestli tady někdy skutečně bylo, tak ho odvezli Rusové,“bere naději hledačům pokladů.
V budoucnu by chtěl Rotbauer vytvořit v továrně muzeum, aby se obětem, které v ní zahynuly, dostálo důstojného pietního místa. „Graffiti a černé skládky Richarda zneucťují, takto bychom se k němu chovat neměli,“nelíbí se mu.
Litoměřická radnice si pohrávala smyšlenkou, že by továrnu zpřístupnila veřejnosti. Projekt zabrzdila jeho finanční náročnost. Sanace i jen části Richarda by vyšla na stovky milionů korun. Zároveň by došlo ke zničení jeho charakteru.