Soudce nesmí vybírat politici
vá návrhy prezidentu republiky a ten případně soudce jmenuje.
Není sebemenšího důvodu pouštět politiky již do výběrových řízení, kde soudci po generace odvádějí nezpochybnitelně dobrou práci.
Proč je to tak důležité? Současná praxe, kdy kandidáty na soudce reálně předkládají předsedové krajských soudů, a ministr či prezident tak mohou konkrétního kandidáta „jenom“odmítnout, není upravena žádným zákonem. Jde o zvyklost, jež se po desetiletí ukázala jako funkční a správná. V případě jakékoliv nové právní úpravy zvyklost pochopitelně zanikne a s ní i dobrá praxe výběru kandidátů. Navržená úprava tak musí pamatovat na nebezpečí politizace soudnictví výslovně a razantněji než dosavadní model.
Nový systém ovšem nesmí ani ohrozit oprávněné očekávání stovek právníků pracujících v justici, kteří na základě zákona mají právo usilovat o složení justičních zkoušek a směřovat tak k možnému jmenování soudcem. Jde především o asistenty soudců, justiční čekatele, ale i vyšší soudní úředníky s úplným magisterským vzděláním.
Vmoderní justici právě tito odborníci všude na světě významným způsobem ovlivňují efektivitu výkonu spravedlnosti. U nás nejsou odpovídajícím způsobem pla- ceni, to ovšem „výměnou“za onu zvýšenou šanci stát se soudcem. Tento státem nevyslovený slib, na kterém finančně vydělává, musí být dodržen.
Třetí obecná připomínka směřuje k ministrem zvolené legislativní cestě. Podle mého názoru, má-li být postup při výběru kandidátů na soudce právně upraven, tak jedině zákonem. Jde o závažnou otázku přístupu k ústavní funkci, která je vlastně navíc v zákoně o soudech a soudcích upravena v podobě takzvaných čekatelů, což byl systém funkční do doby, než se zvýšila věková hranice pro jmenování soudcem na třicet let.
„Novelizovat“tuto praxí překonanou pasáž zákona podzákonnými předpisy asi opravdu nejde. Minimálně hrozí riziko, že první neúspěšný kandidát – „aktivista“
Aktuálně v Česku působí přes 3000 soudců. Stát se jím může český občan s diplomem z právnické fakulty, který je bezúhonný a je mu alespoň 30 let. Pokud není odvolán pro kárné či trestní provinění, ve funkci setrvává až do 70 let.
V rámci generační obměny je každoročně jmenováno zhruba sto nových soudců. právní úpravu rozmetá správními žalobami a zásahem Ústavního soudu. Proč? Protože článek 93 odstavec 2 ústavy zní takto: „Soudcem může být jmenován bezúhonný občan, který má vysokoškolské právnické vzdělání. Další předpoklady a postup stanoví zákon.“Ano, zákon.
Chce to nové procesní kodexy
Zásadní problém je však mnohem hlubší a není problémem jednoho ministra spravedlnosti, ale politické reprezentace posledního čtvrtstoletí. Ta do současné doby jasně neřekla, jakou justici vlastně chceme. A jaké pro naplnění tohoto cíle hledáme soudce.
Ministr Pelikán v rozhovoru pro Lidové noviny řekl, že „chceme v justici lidi, kteří mají cit pro spravedlnost a zároveň jej dovedou podpořit logickým uvažová-
Současný úzus je takový, že adepty na soudce vybírá osmička předsedů krajských soudů (včetně Městského soudu v Praze). Jaká kritéria si zvolí, je čistě na nich.
Ministr spravedlnosti Pelikán se od příštího roku chystá prosadit nový systém, pořádaný centrálně na ministerstvu a založený na sérii písemných testů a stáží. ním a výbornou znalostí práva a jeho zručnou aplikací“. S tím nelze než souhlasit, ale jakou vzájemnou váhu mají mít uvedené vlastnosti a dovednosti?
Teprve nové procesní předpisy, trestní a občanský soudní řád, totiž ukážou, jakou opravdu budeme mít justici. Zda zůstaneme součástí přísně formálních soudních postupů, typických třeba pro naše sousedy Rakousko a Německo. Takové soudnictví musí stát na dlouholeté výchově soudců uvnitř justice, protože naučit se řídit soudní proces podle rigidních pravidel, navíc svázaných desítkami judikátů vysokých soudů trvá několik let i zkušeným advokátům. Je třeba zdůraznit, že popsaný soudní systém je předvídatelný, efektivní a v průměru velmi rychlý.
Nebo vystoupíme ze stínu naší právní historie a budeme se soudit podle jednoduchých pravidel vyžadujících dodržování zásadních principů, ale ne formalistických detailů? Pak by do justice mohlo směřovat více odborníků z jiných právnických profesí, protože by jim stačila vynikající znalost hmotného práva. Zkrátka, absence moderních procesních předpisů, ať už by byly inspirovány jakýmikoliv vzory, bolestně poznamenává všechny další plány ministrů spravedlnosti bez ohledu na jejich politické ukotvení.
Před prázdninami představil ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) plán na zavedení jednotného výběru kandidátů na soudce. Špičky justice ale návrhu nefandí.