Zbabělci: šuplík místo trezoru

Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl: „Tak revoluce se vodkládá na neurčito.“- Tím začíná proslulý román Josefa Škvoreckého Zbabělci. Mohla by tak docela dobře začít i jeho filmová adaptace, kdyby jí ovšem bylo dáno spatřit světlo světa. Mluví se o ní už hodně dlouho, ale vytvořit ji zatím nikdo nedokázal. Přitom, pokud by se zadařilo, by takový snímek mohl vysoko pozdvihnout povadlou prestiž českého filmu. Jedna z nejdůležitějších českých poválečných próz by byla nepochybně lepším základem pro filmový návrat do vzrušeného období konce války, než málo výrazné výpůjčky z rodinných kronik jako v případě Zahradnictví Jana Hřebejka nebo Po strništi bos Jana Svěráka.

První pokus dát Zbabělcům filmovou podobu se udál v roce 1968, kdy na synopsi scénáře pracoval sám Josef Škvorecký s Milošem Formanem. K natáčení ovšem nedošlo, oba tvůrci odešli do ciziny a ke spolupráci se už nevrátili. Synopse (autorem nejprve přeložená do angličtiny a poté zase zpět, protože původní česká verze se ztratila) vyšla v roce 2004 v bulletinu Společnosti Josefa Škvoreckého a také v autorových spisech v roce 2007.

Na vlastní adaptaci Zbabělců po listopadu intenzivně pracoval scenárista Petr Jarchovský a uvažovalo se o tom, že by film natočil Jiří Menzel nebo snad Vladimír Michálek či Jan Hřebejk, ovšem nepodařilo se ani jedno. Dalším, kdo se pokusil Zbabělce vtělit do vlastního scénáře, byl režisér Bohdan Sláma, ani tady ale projekt nedospěl nijak daleko.

Před několika lety napsala scénář podle Zbabělců také režisérka a scenáristka Andrea Sedláčková. Tu dokonce oslovil osobně Josef Škvorecký. „Josef viděl můj televizní film natočený podle jeho předlohy, povídek Hořký svět. Rytmus v patách se jmenoval a velmi se mu líbil. Říkal, že je to to nejvěrnější, co se kdy podle něj natočilo. Takže mi napsal, že by velmi stál o to, kdybych se o Zbabělce pokusila já,“vysvětlovala Andrea Sedláčková v Lidových novinách v roce 2012 v rozhovoru s Jiřím Peňásem. „Mně se nejdříve podlomila kolena. Četla jsem je před dvaceti lety, možná dřív. Nejvíc jsem si pamatovala scénu tanků v lesíku, při níž zastřelí Bertu. Pak scénu masakru v pivovaře. Kupodivu mi válečné, násilné momenty utkvěly v paměti mnohem víc než ta osobní, milostná rovina, kterou jsem ve svých osmnácti asi považovala za samozřejmou.“

Po prvotních obavách z těžko uchopitelné látky se nakonec do práce pustila: „Tomu pomohlo i to, že produkční společnost Negativ, se kterou tady spolupracuju, dala najevo, že s tím počítá a že jde do toho.“

Jenomže uplynulo dalších pět let, film nevznikl a producentka ze společnosti Negativ Kateřina Černá minulý týden na dotaz LN odpověděla: „Projekt je v tuto chvíli uložen v šuplíku. Vydevelopovali jsme scénář, ale k realizaci se zatím nechystáme.“

To je – zatím – dost smutný konec pokusů o zfilmování románu, který má dlouhé čekání zřejmě jaksi vepsané ve svém osudu. Vydání se dočkal až v roce 1958, deset let poté, co byl napsán. Během normalizace zmizel z veřejných knihoven a čekal v „trezorech“na konec komunistické éry, dočkal se i toho. Třeba se nakonec dočká i té filmové adaptace.