Lidé stále věří, že se o ně stát postará

Jakub Strnad

Podle šéfa Allianz pojišťovny Jakuba Strnada si Češi myslí, že očekávaný propad důchodového účtu se nějak zastaví a nakonec bude líp. „Problém je, že dnešní čtyřicátník si snadno neudělá představu, jaké to bude za 25 let. Kouká se jen na to, jaké je to teď, kdy se s důchodem dá ještě vyjít,“říká Strnad.

LN Trh životního pojištění dlouhodobě stagnuje, nebo klesá? Jak se na tom podílí špatná reputace investičního životního pojištění (IŽP)?

Důvody poklesu jsou dva. Jedním jsou jednorázově placené smlouvy, kdy klient vložil sto tisíc nebo třeba milion s tím, že za tři až pět let dostal peníze zhodnocené. Před několika lety se však pohybovaly úrokové sazby na jiné úrovni. Bylo tak možné nastavit relativně konzervativní investice, jež byly schopné vynášet zajímavé výnosy. Tím, jak klesaly úroky a lidé přitom stále očekávali od pojišťoven konzervativní investici, jim postupem času nebylo možné něco takového nabídnout. Před pár lety to byl trh o velikosti 30 miliard, teď je přibližně třetinový.

Druhý důvod se týká běžně placeného pojistného. Tam trh poslední tři roky klesal a letos stagnuje, přestože by měl růst, neboť mnoho lidí je stále podpojištěno nebo není pojištěno vůbec. Důvodem pro tento stav je především určitá dehonestace tohoto segmentu kvůli neetickému prodeji produktů investičního životního pojištění.

LN Sama Allianz loni přestala investiční životní pojištění prodávat. Proč?

Pro Allianz je celosvětově velmi důležitá reputace a férovost. Není tajemstvím, že se provize pro prodejce za životní smlouvy pohybovala až na úrovni 200 procent ročního pojistného, tedy 24 splátek měsíčního pojistného. V dobách, kdy člověk uzavíral pojistku na 30 let a pojistné bylo investováno s přiměřeným rizikem a reálným očekáváním ročního výnosu přes pět procent, bylomožné považovat tyto provize za přiměřené.

Když ale začaly výnosové křivky klesat, nemůžeme chtít, aby se stále platilo 24 splátek jen zprostředkovateli. Většina pojistek přitom bohužel netrvá 30 let, ale výrazně pod deset let, protože dochází k častému přepojišťování, což dále výrazně likviduje potenciál výnosu. Dostali jsme se do situace, kdy klienti, kterým někdo změní pojistku na jinou, pouze prodělají. Šlo tedy pro nás o nepřijatelné reputační riziko.

LN Ale přepojišťování už bylo zregulováno...

Ano, ale strop (provizí – pozn. red.) neprošel a zůstalo v zákoně jen to, že zprostředkovatelé ručí za smlouvu po dobu pěti let. Nechci být zlým prorokem, ale před regulací se smlouvy přepojistily po třetím roce, teď to bude po pěti letech. Nejde tedy bohužel o úplné řešení problému. Navíc když se smlouva přepojišťuje, je většinou ztrátová nejen pro klienty, ale i pro pojišťovny. Abych byl upřímný, provize na trhu mírně poklesly, ale na spořicí složku pojištění, při zohlednění očekávaného výnosu a délky trvání smlouvy, jsou bohužel stále neúměrně vysoké.

LN Vidíte nějaké řešení?

Člověk by měl vědět, že zaplatil relativně dost peněz zprostředkovateli za to, že uzavřel kontrakt na 30 let, a že pokud ho ukončí po šesti letech, je to pro něj s vysokou pravděpodobností nevýhodné. Regulace nejde špatným směrem, ale sama o sobě není řešením. Řešením je osvěta klienta, aby rozuměl tomu, co kupuje.

LN To by měla řešit evropská regulace PRIIPs, která má umožnit snadné srovnání pojišťovacích investičních produktů…

Ano, záměr je dobrý. Její provedení a informační struktura jsou ale natolik složité, že se v tom ztratí i erudovaný člověk. Takže v důsledku z toho klient stejně asi nic nebude mít.

LN Proč je podle vás v Česku zájem o životní pojištění menší než na Západě?

Hlavní problém je, že většinová populace má v hlavě ještě z dob socialismu zakódováno, že se o ni stát postará jak v oblasti zdraví, tak stáří. Lidé prostě věří, že se o ně postará navzdory faktu, že důchodový systém je už dnes ve ztrátě, náhradové poměry klesají a dávky v případě dlouhodobé nemoci nejsou a nemohou být dostatečné.

Lidé přesto věří, že se to nějak změní a bude líp. Nejsou tak tlačeni k tomu, aby si více odkládali na stáří nebo riziko výpadku příjmu z důvodu nemoci či úrazu. Na Západě otevřeněji svým občanům říkají, že co dostanou od státu ve stáří nebo při nemoci, jim nebude stačit, případně postačí pouze na výrazně nižší standard života. Tedy že si mají v produktivním věku spořit a zajistit se proti životním rizikům, čemuž slouží jako jeden ze stěžejních pilířů právě pojišťovny a penzijní fondy.

LN To se ale ví i u nás…

Jenže u nás se příliš nemedializuje, že z důchodu se už v mnoha případech skoro nedá vyžít. Mladí lidé a lidé ve středním věku si tedy logicky říkají, že když to zvládla generace před nimi, zvládnou to také. Navíc pokles náhradového poměru (poměr hrubé mzdy k důchodu) je plíživý. Problém je, že dnešní čtyřicátník si snadno neudělá představu, jaké to bude za 25 let. Kouká se jen na to, jaké je to teď, kdy se s tím ještě dá vyjít.

LN Určitě. Na druhou stranu část lidí si dnes myslí, že pokud si budou spořit například ve III. pilíři, ty peníze možná stejně nedostanou, protože se může stát něco podobného jako v Maďarsku, kde stát část soukromých peněz znárodnil...

Možná jsem naivní, ale myslím si, že se u nás respektuje právo natolik, že tento vývoj nehrozí.

LN Deficit ale na důchodovém účtu roste a je tu jasný demografický vývoj, kdy zanedlouho budou pracovat na jednoho dů-

Vystudoval finanční a pojistnou matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze.

Začínal jako pojistný matematik v Českém jaderném poolu. Roku 2003 se stal ředitelem ekonomicko-správního úseku a zástupcem výkonného ředitele České kanceláře pojistitelů.

O dva roky později nastoupil do pojišťovny Kooperativa, kde byl v roce 2006 jmenován členem představenstva s kompetencí za oblast IT a pojistné matematiky.

V letech 2008 až 2010 byl předsedou představenstva a generálním ředitelem České podnikatelské pojišťovny.

Roku 2010 se stal předsedou představenstva Allianz pojišťovny.

LN Nesouvisí ale změna pojištění aut s tím, že si pojišťovny dlouhodobě stěžují na ztrátovost tohoto segmentu?

V autopojištění je spousta segmentů, které nevydělávají peníze. Týká se to jak povinného ručení, tak i havarijního pojištění. Na celém světě platí, že tyto dvě oblasti jsou na pojišťovacím trhu ty nejvíce konkurenční.

LN Jsou tedy pořád ztrátové?

Podle statistik České kanceláře pojistitelů byl loni veškerý nový byznys jako celek a jednotlivé segmenty – retail, firemní flotily, leasing – ve ztrátě. To je ale pouze nově sjednaný obchod. Pokud vezmete celé portfolio včetně starých pojistek, většina pojišťoven je stále v zisku. Takový stav ale nemůže trvat dlouho, jinak by skončilo ve ztrátě celé odvětví.

LN Pojišťovny v poslední době přitvrdily a ve větší míře začaly vypovídat smlouvy. Jde především o oblast autopojištění a leasingů. Allianz takto letos vypověděla LeasePlan, což je flotila mnoha tisíc aut. Znamená to, že už budete chtít pojišťovat jen to, co se vyplácí?

V průběhu posledních deseti let rostl podíl ztrátového byznysu. Prvním ztrátovým byznysem byly v Česku tahače, k těm se přidaly autobusy, pak operativní leasingy, pak leasingy obecně a nakonec dílčí segmenty retailu. Můžete dělat pojišťovnu s tím, že na některých oblastech proděláváte, na jiných vyděláváte a v součtu jste v plusu. Dlouhodobě to však nedává smysl.

My jsme stále věřili, že postupnou spoluprací s velkými partnery se nám podaří snížit frekvence škod a výše pojistných plnění a dostaneme se alespoň na černou nulu. Konkurence na trhu je ale tak veliká, že ve chvíli, kdy jsme tlačili na tyto ztrátové segmenty, aby se uzdravily, se našel jiný hráč, který tuto smlouvu převzal. Obecně platí, že o ztrátový byznys nemáme zájem.

LN Jsou ztrátoví i běžní řidiči?

I tady platí, že byť je tu hodně skupin řidičů, na kterých se vydělává, výrazně roste podíl těch, jež jsou ztrátové. Například průměrná frekvence škod na celém retailu je zhruba čtyři procenta; to znamená, že průměrné auto způsobí škodu jednou za 25 let. Najdou se však obrovské segmenty retailového trhu s frekvencemi škod výrazně přes 20 procent, tedy bourající jednou za pět let, a nejsou výjimky, že na některých flotilách jsou frekvence i výrazně přes 50 procent. Obecně to není žádný problém, platí-li adekvátní pojistné.

LN Co je pro určení rizikovosti řidiče klíčové?

Historická segmentace byla v Česku vždycky postavena na systému bonus a malus, kubatuře, věku a místu bydliště. Například řidič s bydlištěm v Praze znamenal vždy největší riziko.

Určování rizika podle věku, bydliště a bonusu a malusu fungovalo od roku 2007 a nic se neměnilo. V loňském roce jsme však přišli s tím, že již máme dostatek dat, abychom byli schopni dobře odhadnout, jak dobrý jste řidič, z vašich minulých škod a ostatních statistik. Az toho pak určit cenu pojištění za jeden kilometr, kterou strávíte za volantem daného vozu jako řidič. Tento model se nám skutečně podařilo sestavit, a proto jsme přišli s cenou pojištění vozidel v závislosti na ujetých kilometrech.

LN Dobře, ale přece ti nejvyježděnější řidiči mají méně nehod…

Neříkáme, že vyježdění řidiči jsou horší než ti, kteří jezdí málo, ale říkáme, že například dva řidiči, z nichž jeden najezdí ročně deset tisíc kilometrů a druhý 30 tisíc, budou platit stejné pojistné jen tehdy, když ten, který jezdí deset tisíc, bude představovat třikrát vyšší riziko. Bude-li to „jen“dvakrát horší riziko, bude platit méně, taková je matematika. Současně nám model jasně ukazuje, že počet ujetých kilometrů jemnohem důležitější kritérium než kubatura, věk a bydliště.

Abych udělal radost těm hodně jezdícím – statistiky potvrzují nepřímou úměru ve prospěch hodně jezdících. Bohužel ta „vyježděnost“se nezlepšuje tak rychle jako přibývající kilometry. Uvedu tedy trochu statistiky, průměrný řidič jezdící více než 20 tisíc kilometrů způsobí 2,5krát více škod než průměrný řidič s nájezdem do 5000 kilometrů.

Mladí lidé a lidé ve středním věku si tedy logicky říkají, že když to zvládla generace před nim, tak to zvládnou také