Letečtí návodčí: prst na spoušti

Odehrávající se vojenské cvičení Ample Strike prověřuje i schopnosti předsunuté jednotky, jež navádí letouny na cíl

du na moderním bojišti nosičem, jenž zbraň na místo bleskově dopraví.

Pomyslným prstem na spoušti je však návodčí. Piloti bitevníků, stíhaček i bombardérů proto často uvádějí, že návodčí je pro ně tím nejdůležitějším prvkem v prostoru boje, protože má přímý kontakt s cílem, s nepřítelem. V ostré akci působí návodčí navíc jako veledůležitý bezpečnostní prvek, který situaci neustále hodnotí. Když se velitel rozhodne zničit cíl, návodčí je garantem, že vše proběhne, jak má – že zasažen bude nepřítel, a nikoliv vlastní jednotky v bezprostřední blízkosti. Pokud to z nějakého důvodu nelze, je návodčí povinen úder zastavit.

Případů, kdy museli návodčí včetně těch českých například v Afghánistánu útoky letounů nebo vrtulníků zastavit, je bezpočet. Návodčí musí misi „stopnout“, objeví-li se v okolí cíle nečekaně například civilisté nebo nebojové jednotky, dostanou-li se do prostoru přátelští vojáci nebo by situace na bojišti mohla ohrozit naváděný letoun. Piloti jim bezmezně věří. Vědí totiž, že jsou tam někde pod nimi na zemi a celou situaci zblízka vidí.

Maximální úspěšnost

Návodčí jsou v novodobém způsobu vedení války nenahraditelní. Týmy návodčích působily ve všech konfliktech, v nichž bylo použito velké letecké bombardování strategických cílů. Přitom první pokusy takto řídit údery na nepřítele byly uskutečněny už v první světové vál- ce. Naplno se způsob „osvědčil“navzdory tehdejším technickým nedostatkům spojení za válek v Koreji a ve Vietnamu.

Až první konflikt v Perském zálivu na začátku devadesátých let 20. století pak ukázal, že lidské oko je navzdory technologickému pokroku a detailním družicovým průzkumům stále nejspolehlivějším identifikačním nástrojem. Spojenci tehdy nasadili do role návodčích britské jednotky SAS, které křižovaly pouští v terénních automobilech a namotocyklech. Vy- hledávaly a pomáhaly zničit desítky odpalovacích ramp pro rakety SCUD, jimiž Iráčané ostřelovali Izrael. Jen vojáci s naváděcími laserovými systémy dokázali rozeznat, jde-li o skutečné rakety, nebo jen o neškodné atrapy, které měly spojenecká letadla zmást.

Úspěšnost navedení letounu k cíli určenému ke zničení je dnes prakticky maximální. Například bývalý šéf skupiny dánských návodčích Jimmy Mogensen mi nedávno skromně popsal, že jeho muži v Afghánistánu mají úspěšnost zásahu cíle asi 95 procent. Podobně jsou na tom jejich čeští kolegové. V Afghánistánu přitom Češi „působili“na faktické cíle.

Nebyly to operace typu najdi a znič, ale řešili většinou případy, kdy by kanony 12,7 milimetru na vozidlech Humvee situaci nezvládly, tedy útok na patroly a konvoje, kdy se podpora ze vzduchu stala životně důležitou. Bojových zkušeností nasbírali čeští návodčí během svého působení v Afghánistánu mnoho. Naváděli na cíle americké letouny F-15, F-18, legendární bitevníky A-10 Thunderbolt nebo třeba bezpilotní letouny Predator se střelami naváděnými laserem.

Hlavní předpoklady

Ve skutečné operaci prý jde podle nich oproti cvičením vše jednodušeji a rychleji. Návodčí mají k dispozici mnohem více nástrojů a získávají velký pocit jistoty, že je člověk schopný řídit prostor tak, aby to bylo bezpečné. O špičkové úrovni českých návodčích může napovědět i skutečnost, že jeden z nich jako první Čech obdržel nedávno vysoké americké vyznamenání Air Force Commendation Medal, udělované i zahraničním vojákům za výjimečnou službu nebo zásluhy.

Nadpraporčík P. E. působil 3,5 roku jako první český a zároveň jediný zahraniční instruktor ve výcvikovém středisku pro předsunuté letecké návodčí AGOS u německého Ramsteinu a podílel se na výcviku více než 500 předsunutých leteckých a dělostřeleckých návodčích. Takřka 200 předsunutých leteckých návodčích také připravil před nasazením v zahraničních operacích. A on sám byl dvakrát návodčím na nebezpečném jihu Afghánistánu.

Dostat se k elitní jednotce návodčích není jednoduché. Kromě výborné angličtiny nad rámec aliančních norem je hlavním předpokladem také bezpečnostní prověrka na stupeň tajné. Samozřejmostí je pak logické myšlení, výborná kondice i fyzická zdatnost. Návodčí se musí totiž při své práci vyrovnat s širokým spektrem témat včetně technického vybavení.

Jeho nejdůležitějším vybavením je vysílačka, neboť musí mít perfektní spojení jak s letounem, který navádí, tak se svým velitelem, jenž zadává úkoly. Kromě ní má různé laserové dálkoměry, GPS, měřiče úhlů a zařízení pro průzkum a zaměřování cílů v noci – třeba brýle pro noční vidění mají větší dosah než ty ve výstroji tradičních jednotek.

Z deseti jeden

Většina nových návodčích se k jednotce dostává z průzkumných jednotek. V Náměšti na Hané si však pečlivě vybírají. Výběrovým řízením projde jen zlomek uchazečů. „Uchazeč musí být vyrovnanou osobností s nadprůměrným inteligenčním i sociálním kvocientem, schopný flexibilně reagovat a správně se rozhodovat pod časovým i fyzickým stresem,“konstatuje D. B.

Výběrové řízení se skládá ze dvou kol. V prvním komise posuzuje životopisy uchazečů, jejich odbornou kvalifikaci a pracovní zkušenosti. Ve druhém jsou pak vybraní uchazeči pozváni k praktickému přezkoušení, které se skládá z testů fyzické kondice, anglického jazyka, talentových testů a osobního pohovoru. Úspěšnost uchazečů ve výběrovém řízení je jen asi desetiprocentní – z deseti zájemců projde jeden.

Nákladný výcvik trvá obvykle dva roky. Až poté může být návodčí nasazen do mise. Předpokladem ale je, že zájemce o takovou práci už z dřívějška dokonale ovládá například maskovací techniky, taktiku, pozorování, skryté přesuny či infiltraci. K jednotce se ale hlásí i vojáci z jiných oborů, kteří se tyto dovednosti musejí teprve naučit, a proto výcvik trvá déle.

V operačním nasazení je návodčí pouze několik let. Jednotka má velkou „odchodovost“, a proto velení stále nabírá nové členy – po šesti nebo sedmi letech v akci je změna nutná. Zkušenosti návodčích se pak zúročí při výcviku dalších nováčků. „Práce je především časově a psychicky náročná, tím mohou trpět – a mnohdy i trpí – rodinné a mezilidské vztahy obecně,“dodává D. B.

Autor je reportérem serveru NATOaktual.cz