Hi-tech ze Starého bělidla

Přichází recyklace 2.0 a spolu s ní vesmír nových a nečekaných příležitostí

Jeden z hlavních ekonomických trendů současnosti svorně utvářejí materiáloví inženýři, designéři a programátoři. Ale málokdo ví, že jako první jej formulovala Češka. A nejmenovala se Jára Cimrmanová...

Kdyby někdo chtěl nahlédnout do nových trendů globální ekonomiky, jako dobrý tip se nabízí kancelářská budova v pražských Holešovicích. Mladí inovátoři z firmy Miwa tady pracují na receptu, který by měl vyřešit dva velké trable současných zákazníků: ti si ze supermarketů domů nosí zbytečné hromady papírových či plastových obalů, aniž by si mohli vybrat, kolik zboží vlastně nakoupí: balení určuje výrobce.

Řešení z Prahy vypadá jako průnik prvorepublikového hokynářství s online světem – elegantní zásobníky do obchodů kombinuje s digitálními objednávkami. A zapadá do směsky rozličných projektů, které mají společný jenom stejný záměr: neplýtvat surovinami.

Moderní ekonomika totiž připomíná průtokový ohřívač na přírodní zdroje. Každý den pohltí něco přes 200 milionů tun rozličných surovin. Poptávka soustavně roste. Světová výroba plastů mezi roky 1964 a 2014 stoupla na dvacetináso- bek. Spotřeba umělých hnojiv v poválečných dekádách vyskočila dvanáctkrát, ropy devětkrát, uhlí skoro čtyřikrát a oceli osmapůlkrát. Jan Kovanda a Tomáš Hák z Univerzity Karlovy spočítali, že současné Česko konzumuje přibližně šestinásobně více komodit než české země v roce 1855.

Prosperita v mnoha ohledech proměnila naše životy k lepšímu. Stamiliony rodin přestaly trpět nedostatkem, přestěhovaly se do zdravějších a větších bytů, žijí bezpečněji a používají věci, o jakých se před několika desetiletími nesnilo ani bohatým vrstvám. Jenomže velkou část zboží obratem spálíme nebo vysypeme na skládku. Náš materiálový algoritmus má pět kroků: vytěžit, přepravit, přepracovat, použít a vyhodit. Konsekvence se dají dobře vidět na dvou malých indonéských ostrovech, o nichž jste asi nikdy neslyšeli.

Mostecko v Tichomoří a jiné příběhy

Každý chytrý telefon obsahuje přes čtyřicet různých chemických prvků. Mimo jiné asi dva gramy cínu. Kov se používá hlavně v pájce, která v elektrotechnice drží pohromadě rezistory, tranzistory a integrované obvody. Češi v průměru mění svůj mobil každých třicet měsíců. Proto potřebujeme nové a nové suroviny k výrobě nového a nového zboží.

Třetina světových dodávek cínu pochází z ostrovů Bangka a Belitung. Jsou dohromady o něco menší než Morava a díváte se na ně přes průliv z východního pobřeží Sumatry. Dobývání kovu proměnilo lesy, pole i plantáže v dezolátní kraji- nu upomínající ponejvíce na naše Mostecko. Dvě třetiny země tvoří krátery opuštěných dolů. Jenomže zatímco v Podkrušnohoří s velkými náklady přeměňujeme prázdné důlní jámy na nová jezera, v deštivých tropech to počasí ochotně zařídí samo. A vytváří tak perfektní líhniště pro malárii.

Pochyby o modelu průtokového ohřívače většinou provází otázka, kam uložíme všechny ty odpadky. Bezesporu máme dobré důvody ke starostem z nadměrného skládkování. Nicméně mnohem větší škody vznikají na přesně opačném konci materiálového řetězce. Vykácet, vytěžit a vydolovat suroviny, ze kterých vyrábíme kvanta kovů, plastů nebo papíru, štěrku a cementu, způsobuje na našem zdraví a domově řádově větší škody, než ukládání toho, co zbyde po jejich použití. Kromě toho ale také notně vyčerpává naše peněženky.

Ekonomická rozprava o těžbě přírodních zdrojů nabrala poněkud neproduktivní směr kvůli diskusím, které v 70. letech vyvolaly chronické ropné krize, a slavná kniha Meze růstu. Vědci z Massachusettského technologického institutu v ní publikovali počítačový model, který simuloval budoucí spotřebu surovin. Několik generací posměváčků jí vytýkalo, že předpovídala vyčerpání některých nerostů do roku 2000; což se očividně nestalo, pročež problém lze smést se stolu.

Australský vědec Graham Turner nedávno srovnal Meze růstu s aktuálními statistikami. Vyšlo mu, že simulace byly poměrně přesné. Dodávky potravin podcenily zhruba o pět procent a čerpání nerostných surovin spletly jenom přibližně o čtvrtinu. Jak to, když zdroje nedošly? „Oproti populárnímu přesvědčení,“píše Turner, kniha totiž jaksi „nepředvídala světový kolaps na konci 20. století.“Kritici jenom po léta opisovali jiné kritiky a vytvořili si legendu, aniž by se namáhali původní elaborát přečíst.

Peníze na export

Ekonomika skutečně hodně platí za vysokou spotřebu materiálů. Jenomže trabl nespočívá v nedostatku, nýbrž v nákladech. Evropa velkou část svých kovů vydolovala už ve středověku. Česku dodnes zůstaly hlavně zbytky uranu, trochu zlata a čerstvě populární ložisko lithia na Cínovci. Ropu dovážíme skoro všechnu. Proto skoro polovinu tuzemské poptávky po surovinách pokrývá import. Peníze, které by jinak mohly sloužit k domácí spotřebě, od- tékají z hospodářství pryč. Vytápění českých domů je v posledku jedním velkým přerozdělováním bohatství od domácností ve prospěch společnosti Gazprom.

Pro firmy představují vážnou potíž také výkyvy na trhu. Cena surovin během 20. století průběžně stoupala. Ale především má sklon se divoce houpat. Během roku 2004 účty za ocel vylétly o 40 procent. Kilogram polyesteru se v roce 2010 prodával za 1,3 dolaru; rok nato to bylo 2,1 dolaru. Když na jaře 1999 ropa stála 10 dolarů za barel, týdeník The Economist předvídal, že brzy spadne na pět. Koncem téhož roku byla už za pětadvacet. Letos v létě se pohybuje kolem 50 dolarů a naftaři si stěžují, jak je levná. Prudké skoky nahoru a dolů mění finanční rozvahu podniků i poměry na trhu. Náklady na hlavní suroviny a součásti, ze kterých se dělá ruční elektrická vrtačka, před šesti lety během dvanácti měsíců vyletěly o 59 procent. Výrobce taková houpačka staví do nemožné pozice.

Řešení se nabízí na první pohled: šlo by nějak zařídit, aby suroviny v ekonomice namísto protékání raději kolovaly? Recyklace samozřejmě není vůbec nový nápad. Součástí průmyslové ekonomiky byla v nějaké formě víceméně vždycky. Globální metalurgický průmysl opětovně používá asi 70 až 90 procent železa a oceli. Během minulých asi dvou desetiletí jsme navíc recyklační programy posunuli na novou úroveň. Barevné kontejnery se staly samozřejmostí českých měst a obcí.

Průměrné stáří ledniček, praček nebo televizorů, jež německé domácnosti musely vyměnit kvůli defektu, činilo v roce 2013 150 měsíců. Dekádu předtím to bylo o rok více...