Kdo umí, umí? Neumí

Osobní výběr ze světového tisku

Boření mýtů je oblíbené téma. Věnují se mu oblíbení autoři. Třeba David Aaronovitch v The Times. Už to je jisté boření mýtu. Jak může britský konzervativní list tisknout levičáka? Syna stalinistické matky? Autora knihy Stranická zvířata: má rodina a jiní komunisté? Jak vidíte, může. Podobně jako si levicové The The New York Times pěstují nelevičáka Davida Brookse.

Aaronovitch píše o mýtech kolem evakuace britských vojsk z francouzského Dunkerku na jaře 1945 i čerstvého filmu o této dějinné události. Ve zkratce říká: „My Britové si namlouváme, že nejlepší výkony podáváme, když jsme sami. Ale dějiny impéria tomu odporují.“Samozřejmě, Churchillův výrok o nejlepší hodině padl v době, kdy Británie stála proti Hitlerovi sama. Ale dělat z toho univerzální národní mýtus, natož ho vztahovat i na vystoupení Británie z EU, je ošidné.

„Tím ,mýtem‘ nemyslím, že všechno je jinak,“vysvětluje autor. Nepopírá fakta, nepřepisuje dějiny, jen doplňuje kontexty. Evakuace Dunkerku připomínala zázrak. Ale to, co jí předcházelo, ztělesňovalo nešťastnou politiku appeasementu vůči Hitlerovi i devětměsíců nekompetentního vedení války. A 70. výročí indické nezávislosti nyní připomnělo i cosi jiného – 190 tisíc Indů, kteří za druhé světové války bojovali v britských službách od Barmy přes severní Afriku až po Itálii. „Nikdy jsme nebyli úplně sami,“shrnuje to Aaronovitch.

*** Srážky s realitou nepatří jen k mýtům o válce. Již zmíněný David Brooks líčí v The New York Times, jak byl na večeři se svou bývalou studentkou: „Ptal jsem se jí, co se naučila za první rok mimo univerzitu. Odpověděla, že se naučila myslet jinak.“Ve škole se myšlení pohybuje od bodu k bodu (přijímačky, zkoušky, státnice), ale dospělost se od pevných bodů odpoutává a míří ke vzdáleným ho- ZBYNĚK PETRÁČEK rizontům. Vyžaduje to prý zcela jiné orientační dovednosti.

Brooks těmi postřehy dokládá zvláštní fenomén současnosti. Dětství je daleko strukturovanější, než kdy bylo. (Jen si laskavě uvědomte, co vše je teď oprotiminulosti pod kontrolou.) Ale pak člověka mašina tlaku na úspěch vyplivne do mladé dospělosti, která je strukturovaná daleko méně, než kdy byla. (Nabízí se až chaotická šíře profesí, posouvá se věk osamostatnění, zakládání rodin i mateřství.)

Co s tím? Brooks nedává odpověď. Jen tuší, že právě tyto otázky by měly sobě i studentům klást samy univerzity.

*** Konkrétněji píše o tomtéž Sascha Lobo na blogu Spiegel Online. Inspiroval ho tweet generálního sekretáře CDU Petera Taubera: „Když se naučíte něco pořádného, nemusíte si hledat minidžoby.“Víra napříč politickými stranami, že dobré vzdělání zaručuje profesní vzestup, dokonce blahobyt, nebyla nikdy falešnější než dnes, píše Lobo. A protože je datový žurnalista, opírá se o čísla.

Polovina těch, kteří dostávají sociální příspěvky, pracuje na odborných místech. Ještě názorněji to ukazují platy profesorů, kde o chudobu jistě nejde, ale statistický sešup je zřejmý. Západoněmecký profesor práva bral v roce 1963 v průměru 46 tisíc marek hrubého ročně (dnešních 94 tisíc eur). Nyní se jejich roční platy pohybují mezi 59 tisíci (Braniborsko) a 69 tisíci (Hesensko) eur.

Skutečné drama ovšem začíná u slov „naučit se něco pořádného“. Nástup digitalizace zamlžuje, co je vlastně „něco pořádného“, tedy měřeno ekonomickým úspěchem. Ještě před dvaceti lety byl zárukou slušného místa bankovní úředník. Už není, a to je jen začátek. Podle Loba již neexistuje obor vzdělání, který by skýtal doživotní záruku dobře placeného džobu.

„Programátor!“Tak volají ti, kteří nevědí, že tato profese je už podobně různorodá jako třeba „práce v nemocnici“(od úzkých specialistů až po pomocné síly). Vládní slib o vzdělání by měl podle Loba znít takto: „Budeš-li se neustále vzdělávat, budeš mít za deset let ještě džob. Možná.“Pro představu: ze stovky dnešních dálkových řidičů bude po nástupu robotických aut pět softwarových inženýrů a pět lidí v call centru vyřizujících distribuci. A kam se poděje zbylých devadesát? To je právě otázka.

Lobo to shrnuje stručně: slibová rovnice ve tvaru „vzdělání = slušné místo = blahobyt“je chybná. Už nějaký čas. Nevyhnutelná digitalizace za to nenese přímou vinu, ale posiluje neblahý účinek. Proto je zapotřebí nějaké společenské řešení. A to rychle.

Jsou to pěkné vyhlídky, že. Kdysi se říkalo: Kdo umí, umí. Pak se říkal cynický vtip: Kdo neumí, učí. A časem se možná bude říkat: Kdo umí, už vlastně jako by neuměl.

Co se vzdělání týká, měl by vládní slib podle Saschy Loba znít zhruba takto: Budeš-li se neustále vzdělávat, budeš mít za deset let ještě stále džob. Možná.