Zachraňte zahrádku paní sochařové
Domek obklopený malou zahradou je dnes v majetku města a ve svěřené správě městské části Praha 1, která uvažuje o tom, že tuto enklávu připojí k sousednímu baroknímu domu a spolu s ním ji prodá – šlo by o mimořádně lukrativní stavební parcelu. Je tu však naštěstí ještě jiná možnost: stavbičku i se zahrádkou zachovat. Projevila o ni už zájem Galerie hlavního města Prahy, která provozuje například zmíněnou Bílkovu vilu s ateliérem na hradčanských baštách.
Zůstala by tak zachována památka na prvořadou sochařku, pocházející navíc ze známé prostějovské podnikatelské rodiny. Jejím bratrem byl vynálezce kontakt- ních čoček akademik Otto Wichterle. Ona sama byla žačkou Jana Štursy a již v meziválečné éře patřila spolu s Karlou Vobišovou a Mary Durasovou k nejvýznamnějším českým sochařkám.
Jak bylo tehdy obvyklé, strávila několik let v Paříži. Ve své tvorbě byla ovlivněna zejména francouzským sochařem rumunského původu Constantinem Brancusim, ale také Hansem (Jeanem) Arpem, Barbarou Hepworthovou a Henrym Moorem. V roce 1940 se provdala za sochaře Bedřicha Stefana. Její studio se stalo místem setkávání mnoha přátel. Patřila k nim kromě Josefa Sudka a Otto Rothmayera (ten se podílel i na úpravách interiéru a zahrádky) také řada dalších prominentních osobností naší umělecké scény: František Tichý, Jiří Trnka, Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, Josef Topol nebo kunsthistoričky Anna Masaryková a Růžena Vacková.
Samotné studio na adrese Újezd 29 je prostou zděnou stavbou s pultovou střechou a velkým ateliérovým oknem. Vzniklo v 80. letech 19. století dle návrhu významného smíchovského stavitele Gustava Pače, původně jako fotografické studio pro Františka B. Stussaka. Později v něm pracoval známý fotograf Alexandr Paul, než se přestěhoval do (dnes již bohužel zaniklého) ateliéru v paláci Adria. Po převzetí objektu Hanou Wichterlovou v polovině 30. let došlo k úpravě stavby i zahrádky dle projektu její sestry, zahradní architektky Emy. Součástí úpravy byl i kamenný stůl navržený Stefanem a Rothmayerem, místo zde našly také plastiky obou manželů nebo barokní socha z Lorety. Část vnitřního zařízení se dochovala in situ, řada dalších předmětů, včetně uměleckých děl, je v majetku rodiny. Ta nabízí, že vše dlouhodobě zapůjčí, bude-li ateliér zachován a otevřen návštěvníkům. Ostatně již existuje návrh úprav, které by umožnily zpřístupnit místo od Petřínských sadů. Vypracoval jej v polovině 80. let minulého století (tedy ještě za sochařčina života) Rothmayerův žák architekt Josef Vlček. Realizace se však plán zatím nedočkal.
Rodina Hany Wichterlové dala již dříve podnět ministerstvu kultury na památkovou ochranu ateliéru i přilehlé zahrádky. K tomu byla pečlivě zpracována potřebná dokumentace a vyšel i leták se základními informacemi (a také Sudkovými fotografiemi ze zmiňovaného cyklu). Otevřenou výzvu rodiny k zachování ateliéru podpořila i řada výtvarníků a historiků umění. Stavba se dochovala v autentickém stavu, ale rychle chátrá, poškozenou střechou do ní zatéká. Také zahrada postupně pustne…
Kunsthistorik Richard Drury k možnosti záchrany ateliéru Hany Wichterlové říká: „Nejpodstatnější je, že skromná ateliérová budova spolu s malou zahrádkou jsou navždy spjaté s životem a dílem člověka, který má pro české sochařství nedocenitelný význam. Hana Wichterlová je neopomenutelnou postavou moderní české kultury, její dílo získává čím dál větší uznání. Netřeba podotknout, že představuje jednu z mála žen patřících ke špičce českého umění 20. století. Ateliérový dům se zahrádkou proto představují nejen jedinečné místo v rámci života a tvorby Hany Wichterlové, ale i v rámci moderního českého umění. Nechat ho zmizet z pražské krajiny by znamenalo tragickou ztrátu kusu kulturní paměti.“
mají zvláštní poetiku. Krom toho představují prostředí, v němž vznikala významná díla, což může mít zásadní význam pro jejich pochopení. Civilizované země se proto snaží podobné prostory uchovat. V Praze teď ovšem jeden takový bojuje o holé přežití.