Divák se má smát komikovi, ne s ním
LNCo způsobilo, že jste zanechali své práce a rozhodli se pro naprosto odlišnou profesi?
J-P.L.: Já jsem začal pracovat už jako hodně mladý. Pak jsme s Didierem potkali partu lidí, která dělala cirkus, a úplně nám to změnilo život, tehdy jsme také dostali možnost studovat na důležité cirkusové škole v Chalonu, která nabízí velmi rozmanitou výuku od cirkusu přes tanec až po divadlo. Postupně nás to pohlcovalo víc a víc, až přišla chvíle, kdy jsme se museli rozhodnout, jestli nás to také bude živit.
LN Bylo to těžké rozhodnutí?
D.A.: Ani ne, už nás to drželo, spíš jsme si museli ujasnit jestli riskneme, že nám to třeba nepůjde tak, jak si představujeme.
J-P.L.:Víte pro nás už to bylo docela pozdě, protože s takovou profesí se začíná už v dětství nebo aspoň v dospívání a nám bylo dvacet dva a dvacet tři let. Ale opravdu silně jsme po tom toužili a to, jak se ukázalo, byl základ, na kterém jsme mohli stavět.
LN Oba pocházíte z Normandie, což je dost originální region, odráží se to nějak ve vaší tvorbě?
D.A.: Jsme ze severozápadu, tam je to ještě jinak než na „druhé straně“Normandie. To, co tvoříme, hlavně odráží naše povahy a to samozřejmě souvisí i s tím, kde jsme se narodili a kde jsme vyrostli. Lišíme se od sebe, ale zároveň nás spojuje, odkud jsme. Takže ano, je to pro nás důležité.
LN Jak jste si vymysleli styl vaší dvojice?
J-P.L.: Založili jsme všechno na tom, že jsme dva odlišné typy, které se doplňují. A ten vztah či spíš absurdita toho, co se mezi námi odehrává, baví diváky. To, že jeden dělá všechno rychle a nic z toho není a druhý zase pomalu a rozvážně a taky to poplete a z toho pak vyplyne pointa, je pro ně zábavné. A nás také baví tyhle poloholy dál rozvíjet
LN Skoro vždy máte nehnutou nebo udivenou tvář. Proč?
J-P.L.: Občas na úsměv také dojde. V našich vystoupeních je hodně komických situací a mně připadá, že když se komik směje sám sobě a tomu, jak to pěkně vymyslel, tak to může být pro diváky docela otravné, ti se mají smát jemu a ne s ním. LN A pokaždé ty kamenné obličeje vydržíte?
D. A.:Někdy to dá zabrat. Ale když se lidé hodně smějí, znamená to pro nás, že to děláme dobře a tak ještě přitlačíme a tváříme se ještě pochmurněji.
LN Jak vznikly vaše dva minimalistické kousky Chez moi circus a Ni omnibus, které hrajete v prostoru o rozloze osm metrů krychlových?
J-P.L.: Vyšlo to z jedné nabídky vytvořit komorní inscenaci, sólo pro jednoho klauna – artistu. Byl tu nápad, že by se to celé odehrávala ve školním autobuse nebo i za ním, to byl takový základní fór, každý jsme si tu inspiraci zpracovali podle svého a pracovali jsme na tom odděleně asi rok.
LN Bylo těžké vymýšlet gagy a akrobacii do tak malého prostoru?
J-P.L.: Mě právě bavilo, že nad tím musím přemýšlet úplně jinak,že musím hledat nové prostředky a techniky. Hrát v malé krabici jsem ještě nikdy nezkusil a to co vypadalo jako omezení najednou přinášelo nové nápady.
D.A.: Pro mě to bylo to samé, žonglovat v tak maličkém prostoru jsem si skoro neuměl představit a pak jsem zjistil, že to má svou magii. Nejdřív jsem si tam dal tu televizi a koukal na ni, co bych tak asi... A najedno use mi začaly odvíjet další gagy.
Didier André pracoval jako technický projektant v Moulinexu a Jean-Paul Lefeuvre v rodinném zemědělském podniku a až do své dospělosti neměli s cirkusem nebo divadlem nic společného. Po třiceti letech patří jejich klaunsko-akrobatické duo L´Atelier André-Lefeuvre ke stálicím francouzského nového cirkusu a do Prahy a na Letní Letnou se vrací pravidelně.
LN Mně se to jeví tak, že jste možná vynalezli minimalistickou odnož nového cirkusu. Co si o tomto žánru myslíte, kam se vyvíjí?
J-P.L.: Když jsme v roce 1985 skončili cirkusovou školu, mluvilo se o novém cirkusu, ale od té doby uplynulo už víc než třicet let. To prostě nemůže být stejný žánr. Pořád se vyvíjí. Francie má dobré podmínky a existuje u nás hodně skupin, které pracují jako divadelní soubor a produkují představení.
D.A.: Je to velká konkurence, ale projevuje se i pozitivně – jedno se obohacuje druhým a celkově panuje velká otevřenost, žádná forma není vyloučená.
LN V Praze vystupujete opakovaně, naposledy před sedmi lety a poprvé s Que-cir-que už v devadesátých letech. Změnilo se publikum?
D.A.: Mně se zdá, že během těch posledních sedmi let zdejší diváci vyspěli, jsou pozorní a vstřícní, ale je na nich znát, že už toho dost viděli a nemůže se jim jen tak něco předhodit.
LNA jak je to ve Francii. Nejsou tam diváci z tak velkého výběru přesyceni?
J-P.L.: Jistěže chtějí pořád něco nového, možná i šokujícího, ale to se dá pochopit. Ve Francii má také stále silnou pozici tradiční cirkus. Nový cirkus musí ale jít jinou cestou, neměl by být založen jen na efektech, měl by i riskovat a uvádět i věci, které jsou komplikovanější. A tomu hodně pomáhá křížení oborů, tanec, divadlo, pantomima a samozřejmě cirkus. Třeba Didier v Chez moi circus pracoval s choreografem, který se věnuje současnému tanci, a ten mu objevil postupy, které ho nově inspirovaly.