Proč (ne)zavrhnout Polsko
Polská politika je problematická, ale v mnoha ohledech nám může sloužit i jako vzor
Vposlední době si nelze nevšimnout českých diplomatických pokusů se poněkud distancovat od Polska. Má to svoje logické důvody. Ale nemělo by se to přehánět a mělo by se tak dít pouze v nejjemnějších rukavičkách. Navíc je to téma k diskusi, protože vlastně existují i dobré důvody, proč to nedělat vůbec.
Podivná diplomacie
Na nedávném setkání s americkým prezidentem Donaldem Trumpem v Polsku nebyla Česká republika, na rozdíl od jiných středoevropských zemí, zastoupena ani prezidentem, ani ministrem zahraničí, ani předsedou vlády. Odjel tam pouze předseda sněmovny Jan Hamáček. Slovensko například reprezentoval prezident Andrej Kiska, kterého jistě nelze podezírat z nějakých osobních sympatií k Trumpovi.
Ano, lze chápat, že se v případě České republiky sešlo jistou shodou okolností „příjemné s užitečným“. Miloš Zeman se urazil, že se s ním Donald Trump nechce sejít nebo mu někdo z USA vzkázal, ať se k Trumpovi raději nepřibližuje. Tudíž asi nebylo třeba ho přemlouvat, aby do Varšavy nejezdil. Signál ale posílili svou nepřítomností především Sobotka se Zaorálkem. Samozřejmě je v módě držet si distanc od Donalda Trumpa, třeba ho americký systém brzy nejen zavrhne, ale dokonce nestráví a vyvrhne. I když na to sázet moc nelze.
Plány polského prezidenta Andrzeje Dudy týkající se projektu Trojmoří jsou samozřejmě podivné a megalomanské a Poláci nijak neskrývají svůj plán vést a dominovat. Na to by nebyl nikdo zvědavý, ani kdyby v Polsku byla proevropštější a liberálnější vláda. Možná se někomu Poláci jeví jako takoví malí Rusové.
Pak je tu příklad summitu ve „slavkovském formátu“v Salcburku. Schůzky s Macronem jsme se zúčastnili my a Slováci, „troublemakeři“Poláci a Maďaři nikoliv. Ano, nebyli tam ani třeba Slovinci, kteří nikoho nezlobí, ale nějaký signál tu je a byl evidentně záměrně vyslán.
Zajisté je tu oprávněná kritika způsobu, kterým polská vláda zachází s justicí, ústavním soudem, veřejnoprávními médii apod. Jako členové Evropské unie stojíme „víceméně“za Evropskou komisí, která zahájila s Polskem řízení kvůli zásahům do soudního systému, i když v postoji k migračním kvótám jsme na straně Varšavy. To ale není nic drsného, v zásadě to lze zatím chápat jako takový striktnější dialog.
Jenže je tu stále celá řada dobrých důvodů, proč mít s Polskem co nejlepší vztahy a dobře si ho všímat. Začněme vztahy s USA. Silná atlantická vazba je tradiční polskou politikou, která nesouvisí s tím, jaká je v Polsku u moci vláda (zda je zrovna liberální či konzervativně-nacionalistická.) Stejně tak je silná a tradiční vazba Američanů na Poláky bez ohledu na skutečnost, kdo je zrovna americkým prezidentem. Důvodem není pouze silná polská diaspora nebo lobby v USA.
Tím se dostáváme k další věci. Poláci berou vážně svou energetickou bezpečnost, resp. geografickou diversifikaci energetických zdrojů, ať již jde o plánování dovozu zkapalněného plynu z USA. Stejně tak je americká i polská kritika ruských energetických projektů jako jsou plynovody Nord Stream dlouhodobá věc bez ohledu na to, jestli vládne Obama, Bush, Trump, Tusk nebo Kaczyński.
Poláci možná „zlobí“v EU, ale v rámci NATO vzorně plní předepsanou výši výdajů na zbrojení, kde jsme pro změnu jedni z nejhorších my a Slováci. Poláci berou svou armádu, stejně jako svou energetickou bezpečnost, velmi vážně.
Některé úvahy přicházející z Německa, jako je například nápad SPD vzdát se amerických jaderných zbraní, by měl znepokojit i zastánce prominentní německé karty v české politice. Poláci umí čerpat evropské dotace na smysluplné projekty, především z oblasti infrastruktury. Nenechali si tyto peníze rozkrást, neměli skandály typu ROP Severozápad. Jakkoliv je polská společnost polarizovaná a podle všeho existují dokonce dvě Polska, v tomto ohledu je Polsko jedno a zajedno. Poláci také donedávna uměli bojovat za své zájmy v evropských institucích, i když v případě Donalda Tuska svou dovednost zdestruovali.
Poláci na rozdíl od nás také umějí stavět (a to nejen z evropských peněz) a dokonce dokáží kontrolovat náklady. Oni realizovali v praxi onen slogan „prostě to postavíme“. Nejde jen o silnice a dálnice, ale třeba i o domy v centru Varšavy.
Sousedský spolek má smysl
Je nyní také jaksi v módě zavrhovat V4 a učinit z ní pouze technokratickou platformu regionální spolupráce. Ano, EU je řádově důležitější, ale V4 má i jiný smysl než jen technický. Tvoří ji země se společnou historií a zkušeností, bez ohledu na to, kdo, kde a jak zrovna vládne. Z důvodu historické zkušenosti má smysl, že existuje i sousedský spolek, ve kterém není Rakousko a Německo. A měla by existovat i určitá pojistka pro případ, že Němci pro něco zase nadšeně a kolektivně vzplanou, což se čas od času bohužel stává.