S těžším příborem víc chutná

Po nedávných sloupcích jsem byl vystaven tvrdé rodinné kritice. Někteří z příbuzných (ano, byli to oba rodiče) přispěchali s výtkou, že je zde až příliš zatěžuji tématy z fungování vědy: Hirschovým indexem, nesčetnými citacemi článků, ERC granty, predátorskými časopisy, byznysem okolo publikování (Elsevier a spol.), rankingem Nature Index anebo všemi těmi univerzitními žebříčky...

Šinkanseni senioři asi nedocenili projevenou „velkorysost“, že nemusí (tak jako my ostatní, kteří dění ve výzkumu trošku sledujeme) číst o RIV bodech, o Metodice 2017+, o programu OP VVV, o infosystému VaVaI, o novinkách z grantových agentur (GA ČR, TA ČR, AZV ČR) či dalších důležitých tématech, která jsou opředena tajemnými akronymy (obzvlášť pěkné jsou názvy center jako CEITEC, FNUSA–ICRC, RCPTM, IT4I, RECETOX, AdMaS, UniCRE, SUSEN, UCEEB a řada dalších). Aby měli s dalšími čtenáři radost, tak tu odlehčím. Dnes tedy lidštěji a anekdoticky k jinačím tématům.

Zprvní zprávy by měl radost Norbert Elias. To je ten pán, jenž v knize O procesu civilizace (1939) upozornil, jak k vývoji civilizovanosti přispěly takové „drobnosti“jako smrkání do kapesníku nebo používání příboru. Vědci z Oxfordu totiž v novém vydání časopisu Flavour (tedy Chuť) upozorňují, že těžší příbory zlepšují prožitek ze spořádaného jídla! Pokus se 130 strávníky proběhl ve skotském hotelu. Všichni dostali stejné menu: pstruha s bramborovou kaší, špenátem, kapary a hnědým krevetovým máslem. Ta polovina hostů, jež třímala dražší a třikrát těžší příbor, byla s jídlem spokojenější a byla ochotná zaplatit za večeři o patnáct procent více než druhá půle s běžnými hotelovými noži. Výzkum je to základní, ale i aplikovaný: jednak bychom měli rozšířit dávné rčení („Jíme nejen očima, ale i hmatem“), jednak by restaurace měly zvážit, zda neinvestovat do těžších vidliček, které se brzy zaplatí.

UUž delší dobu z pražských zvonků mizí jména majitelů bytů. Při procházce v Praze 5 jsme objevili rekordní činžák. V evidentně zabydleném domě měl z 26 zvonků jeden jediný hrdého vlastníka – pana Horáka... Čím to asi bude?

ž delší dobu si všímám jednoho jevu: kterak z pražských zvonků mizí jména majitelů bytů. Při jedné procházce v Praze 5 jsme objevili rekordní činžák. Ač byla novostavba evidentně plně zabydlená (záclony, květiny na balkonech), ze 26 zvonků měl jeden jediný svého hrdého vlastníka – pana Horáka. Pak jen čísla. Čím to? Stydí se majitelé, že byli úspěšní a bydlí v bytě za šest milionů? Bojí se o své blízké? Pronajímají svou nemovitost přes Airbnb? Žijí tam cizinci, kteří nestojí o českou pozornost? Anebo jde o mileniály, dvacátníky, kteří se v anketě serveru BuzzFeed většinově vyjádřili, že zvonek u dveří je „děsivě divný“? Žijí prý už natolik online, že místo zazvonění očekávají od návštěv esemesku nebo spíše vzkaz z WhatsAppu...

Samé otázky. Hypotéz je fůra, ale nějakou interdisciplinární longitudinální studii by to chtělo. Časopis, který by ji otiskl, by se v moři těch existujících jistě našel.