Úskalí volebních klauzulí
Vstup do naší sněmovny patří k nejnáročnějším v Evropě, nejstabilnější vlády ale nemáme
tenáři výsledků předvolebních průzkumů se na rozdíl od diváků Tour de France zajímají nejen o dění na špici pelotonu, ale taky o to, co se děje na jeho konci. Důvod je jednoduchý: zatímco na Tour de France autobus zvaný balai čili koště jen ukončuje trápení odpadlíků, trápení stran na konci pelotonu se může proměnit i v trápení voličů.
Pětiprocentní koště uzavírací klauzule totiž dokáže zamést hodně odevzdaných hlasů jinam, než je voliči směrovali. Rozděluje je totiž mezi strany, které klauzuli překročí, a to ve prospěch těch nejúspěšnějších. Obvykle jde v Česku o 12 až 18 procent odevzdaných hlasů, letos však podle odhadů může být ve hře dokonce okolo 20 procent. Vzhledem k tomu, že voliči oněch propadlých stran už z podstaty věci především protestují proti pokračování moci stran silných, je tu zaděláno na solidní porci frustrace. A ve vzduchu visí horší úskalí našeho volebního systému: pokud propadne ještě víc, třeba 30 procent hlasů, nelze vyloučit, že nadpoloviční většinu mandátů získá strana, která dosáhne méně než 40 procent hlasů. Kdo nevěří, nechť pohlédne směrem k Varšavě.
Stabilita nade vše
Uzavírací klauzule (angličtina používá výstižnější pojem treshold čili práh) se objevila v našem volebním systému hned po listopadu ’89. První republika ji neznala a komunisty ovládaná Národní fronta ji nepotřebovala. Zavedena byla proto, aby zabránila vzniku rozháraného parlamentu složeného z poslanců příliš mnoha stran, kteří nebudou schopni vytvořit funkční vládu. Odstrašoval prý zejména příklad poválečné Itálie, neschopné sestavit vládu, jež by byla stabilnější než burčák. Práh ve výši pěti procent pak byl odkoukán z Německa a dlužno říci, že je užíván v nejvíce zemích Evropy. Uzavírací klauzule však většinou není absolutní (ani v Německu ne) a funguje v kontextu vyplývajícím z různých podmínek a výjimek v jednotlivých zemích: například regionálních či týkajících se stran reprezentujících národnostní menšiny. Ostatně i do zdejší Sněmovny lidu Federálního shro- máždění v roce 1992 mohly postoupit také strany, které uzavírací klauzuli překročily jen v jedné z obou částí státu.
Samostatné Česko pětiprocentní klauzuli od počátku uplatňuje, přičemž hlavním a v podstatě jediným argumentem byla a je očekávaná stabilita sněmovny i vlády. Nelze však tvrdit, že by se tato touha naplnila. I když máme uzavírací klauzuli z nejrigoróznějších v Evropě, nejstabilnějších vlád jsme se nedočkali. Naopak, dokázali jsme vládu sice ne svrhnout, ale rozhodně zvrhnout. Dokonce i ve chvíli, kdy jsme měli za její stabilitu ručit jměním i ctí: když jsme poprvé stanuli čele Rady Evropy.
Co kraj, to mrav
Podíváme-li se po Evropě a blízkém okolí, zjistíme, že až na výjimky (například Finsko či Portugalsko) nějaká uzavírací klauzule platí prakticky všude. Její výše se však liší: od 0,67 procenta v Nizozemsku k deseti procentům v Turecku. Podle Wikipedie je hodnota pět procent nejčastější, vyšší je v Rusku (sedm) a Lichtenštejnsku (osm). Těsná většina evropských zemí však má uzavírací klauzuli nižší než pět procent, nejčastěji čtyři procenta. Jsou to severské země nebo Rakousko či Slovinsko. Vrátíme-li se k argumentu stability, musíme uznat, že v žádném případě nejde o země, jejichž vlády by se potácely víc než ta naše.
Nelze zapomenout ještě na specifikum českých uzavíracích klauzulí. Je obtížné najít volební systém, který tak výrazně diskriminuje nejen samotné strany, ale i jejich koalice. Stupňování jak z početnice pro pátou třídu – co strana, to pět procent – se snad ani nepokouší zastírat, že je jen zlevněným předplatním lístkem velkých stran na parlamentní křesla.
Minimálně stejně zásadní diskriminační účinky má volební systém volebních obvodů kopírujících správní kraje. V těch malých nemusí stačit k mandátu ani výrazné překročení uzavírací klauzule, když není splněno jinde – opět ve prospěch těch velkých, opět prý v zájmu stability.
Stupňování „co strana, to pět procent“se snad ani nepokouší zastírat, že je jen zlevněným předplatním lístkem velkých stran na parlamentní křesla
Čtyři procenta a dost
Politolog Tomáš Lebeda v nedělní debatě na ČRo Plus upozornil, že ve dvojích posledních volbách počet propadlých hlasů vzrostl, jako kdyby voliči opouštěli strategické rozhodování, jehož cílem je neztratit hlas. Za problematičtější než uzavírací klauzuli však považuje disproporci volebních krajů a – opět s odkazem na výhody stability – oceňuje, že se systém účelově nemění.
Stejně legitimní však je systém změnit, když pro to existuje důvod. Rostoucí propad hlasů voličů ve prospěch velkých stran takovým důvodem je. Proto soudím, že by Česku snížení uzavírací klauzule na čtyři procenta pro jednu stranu a sedm a devět a jedenáct pro dvou-, tří- a čtyřčlenné koalice prospělo.
Smyslem volebního systému není hromadit překážky do cesty jeho uživatelům. Těmi nejsou jen politické strany, ale především voliči. A smyslem liberální demokracie zase je, aby co možná nejvíc voličů získalo ve volbách to, co vybírali, a ne aby jejich hlasy byly, jak se u nás decentně říká, odkloněny.