Daj-li, nedaj-li…

Stát rozhazuje, tak proč si taky neříct

Boj univerzit a škol celkově o vyšší příděl peněz je zajímavý v mnoha rovinách. Jedna je obrázková, jedna politická a jedna věcná. Obrázková rovina je samozřejmě nejvděčnější: ctihodní profesoři a slovutní vědátoři versus zazobaný chlapík z ANO (notabene bývalý ředitel IBM). Všem je jasné, komu fandit.

Rovina politická už je složitější. O rozpočtu rozhoduje celá vláda, šizení jedné skupiny ani protežování skupiny druhé nelze svádět na jednoho ministra, ani kdyby se jmenoval „pan Kalousek“, „pan Babiš“či „pan Pilný“. Jenže je před volbami a naši osvícení raději najdou peníze pro policii a její nová auta, než aby investovali do budoucnosti. Každý přece ví, že mladí na politiku kašlou a k volbám takřka nechodí.

Nejnudnější je jako vždycky rovina věcná, protože tady najednou nevystačíme ani s „ubohými vědkyněmi“či naopak s „nenažranými profesory“. Nelze se univerzitám divit, že chtějí více. Ale je třeba vidět, že dokud přibývalo vysokoškolských studentů, požadovaly (a dostávaly) více peněz právě proto, že studentů přibývalo. Když teď vědychtivých ubývá (každým rokem skoro o dvacet tisíc), je obtížné chtít víc. V roce 2010 jsme měli takřka 400 tisíc studentů, loni už jen 311 tisíc a letos možná spadneme pod 300 tisíc. Vysoké školy to moc dobře vědí; s úbytkem peněz počítá i takzvaný rozpočtový výhled, který rámuje státní rozpočty na roky dopředu.

Ne, školám se nelze divit. Stát rozhazuje, byl by zločin zůstat stranou. Na základních a středních školách jsou platy leckde na úrovni pokladních. Ale u univerzit bychom měli ještě více vázat vyšší příjmy na vyšší akademický výkon – přidávat plošně by byl čirý nerozum. Petr Kamberský