Když se u Kobani bojuje za Prahu
Syrské bojiště může být soudobou obdobou španělské války. Zrodí se nové Interbrigády?
Vtureckém vězení sedí dva Češi za údajný podíl na ozbrojeném boji syrských Kurdů. Jejich osud je vlastně kamínkem v mozaice dlouhé západní tradice těch, kdo odcházejí bojovat do vzdálených zemí za cizí věc.
Je to vlastně jeden z velkých fenoménů novodobého Západu, jakási sekulární moderní forma rytířství: svobodný jedinec vidí nespravedlnost a je ochoten vzdát se kvůli boji za věc svého pohodlí a třeba i riskovat život. Velkým předobrazem všech dobrovolných účastníků cizích válek je asi George Byron.
Tento romantický básník odešel bojovat za řeckou svobodu proti osmanským Turkům. V roce 1824 zemřel daleko od domova v pouhých šestatřiceti letech. V Řecku je stále velmi ctěn, ale jeho velkolepý příběh má dva kazy. Nezemřel se zbraní v ruce, ale na nachlazení, ještě než se zapojil do boje. A za druhé, kdyby to náhodou Turci projeli, počítalo se prý s jeho jmenováním řeckým králem. Je to příběh idealisty, dobrodruha, zvědavce, smolaře i marnivce v jednom.
Měl ale mnoho následovníků v řadě dalších vznešených bitev. Třeba Josepha Pulitzera, který se v pouhých sedmnácti vypravil z rodných Uher bojovat do Ameriky proti otrokářskému Jihu. Tiskový magnát se z něj stal mnohem později. Velkým příběhem dvacátého století byla španělská občanská válka, která přitáhla desetitisíce dobrovolníků, i když se později ukázalo, že někteří z nich byli vlastně spíš agenti. Její mýtus (a antimýtus) pomáhali vytvářet její přímí účastníci, z nichž se stali literární velikáni, jako byli Orwell, Koestler nebo Auden.
Byla to i naše válka, mnozí Češi uvěřili, že „u Madridu se bojuje i za Prahu“. Bylo jich tam kolem dvou tisíc a nejen vzhledem k lidnatosti a vzdálenosti patřili občané ČSR k největším národnostním skupinám. Také z jejich řad vzešly nejednoznačné příběhy a osobnosti našich novodobých dějin, pachatelé i oběti příštích zločinů, včetně vojenského lékaře Františka Kriegela.
Vtéže době se začali objevovat dobrovolníci na opačném konci Středomoří, zejména anglosaští křesťanští sionisté, kteří se chtěli podílet na obnově židovského státu. Třeba Angličan Orde Wingate, odborník na speciální pha Robinsona se zkušeností z nasazení v Afghánistánu. Roku 2015 se přidal k YPG a zapojil se do jejich činnosti. Jeho neopatrné jednání může někomu něco připomínat. Nechal se fotografovat v uniformě s kurdskými nášivkami a snímky umisťoval na internet, poskytoval také rozhovory britským novinám. Nakonec si jel od války odpočinout k moři a zcela nepochopitelně si vybral turecké letovisko. Kdosi bdělý zavolal policii a ta si pro něj neprodleně přišla. Robinson tvrdí, že v kurdské Rojavě nebojoval, prý pouze poskytoval zdravotní pomoc. Turecké noviny ovšem mají jasno a referovaly o něm jako o „militantovi YPG“.
Robinson je možná idealista, ale také naivka a ješita. Jeho příběh však není zdaleka jediný – o některých jiných bojovnících se lze dočíst třeba na facebookové stránce Lions of Rojava. Zatím zahraniční dobrovolníci bojují s Kurdy proti islamistům. Nová fáze nastane, až se situace změní a bude se bojovat za nezávislý Kurdistán. Zrodí se nové interbrigády, nebo se tito lidé vrátí domů?
Paradoxní je, že zmíněný Robinson byl už dříve za své syrské aktivity v Británii stíhán, na rozdíl od řady Britů, kteří odešli k IS. Na téměř dva roky do vězení šla také tehdy osmnáctiletá Silhan Özçeliková, Britka kurdského původu, kterou zatkli roku 2015 po návratu ze Sýrie. Tam podle svých slov vykonávala humanitární práci. Vězení hrozí i Joanně Palaniové, kurdské Dánce, která bojovala proti IS jako sniperka, a podle vlastního tvrzení zabila sto džihádistů – jak lze i na internetu zjistit z jejího pečlivě budovaného veřejného image novodobé Amazonky.
Přitom právě v Dánsku pracují na experimentu, podle kterého by se navrátilci od IS neměli vyšetřovat a stíhat, ale co nejrychleji začleňovat do studijního a pracovního života, v naději, že se tito zbloudilci odvrátí od radikalismu. Džihádisté jsou tedy „nemocní“, ale jejich protivníci jsou „zdraví“, a proto trestně zodpovědní.
České společnosti se takové obtíže týkají jen velmi okrajově, i když se ví o jednom muži, který se pokusil přidat k IS, a jiný Čech snad padl v řadách Kurdů. Máme své vlastní verze těchto dilemat. Už nějakou dobu se proslýchá o Češích na východní Ukrajině, z neznámých důvodů na „ruské“straně. Porušují zákaz bojovat v cizí armádě podle Zákona o branné povinnosti anebo §311 Trestního zákoníku o terorismu? A jsme ochotni se na ně dívat jako na idealisty, kteří šli bojovat za své chápání dobra (za Prahu?), nebo jako na naši vlastní verzi džihádistů, nebezpečných i své vlasti?