Profesory jsem musel opravovat
Úroveň mé kostarické univerzity byla podstatně nižší, než je úroveň univerzit tuzemských, hodnotí Martin Mezenský
Rozšířit si své právnické vzdělání odjel do hlavního města Kostariky
student práv na brněnské Masarykově univerzitě. Překvapila ho všudypřítomná byrokracie i jiný systém hodnocení studentů.
Mezenský, Martin
LN Proč jste si pro svá zahraniční studia vybral zrovna Kostariku?
Původně jsem měl v plánu studovat v USA, protože moje fakulta má uzavřenou spolupráci s John Marshall Law School, která sídlí v Chicagu a je to relativně slušná právnická škola. Sice nedosahuje Ivy League, ale řadí se k těm solidním. Nabízejí výměnné semestrální pobyty pro studenty z Masarykovy univerzity s tím, že hradí prakticky vše: zaplatí letenky, ubytování či knihy. Pro studenta je to tím pádem extrémně výhodné. Přirozeně byl o tento pobyt velký zájem. V přijímacím řízení jsem bohužel neuspěl, což mi bylo líto, protože jsem přípravám věnoval hodně času.
LN Ale s představou, že nebudete studovat v zahraničí, jste se asi odmítal smířit…
Otevřel jsem si stránky centra pro zahraniční spolupráce Masarykovy univerzity a tam jsem procházel různé nabízené programy. Jedněmi z nich jsou takzvané bilaterální smlouvy, což jsou smlouvy uzavřené mezi dvěma univerzitami, které umožňují studentům z jedné školy studovat na škole druhé. Takových univerzit je na výběr řada, a mezi nimi právě i Universidad de Costa Rica.
LNA tam jste se tedy dostal jak?
Systém přihlašování funguje tak, že se do určitého data shromažďují přihlášky, studijní průměry, motivační dopisy a doporučení některého z pedagogů. Následně se menší skupina lidí pozve na pohovory, kde se opět řeší motivace – proč jsme si vybrali danou univerzitu, co od pobytu očekáváme a jaké jsou naše plány. Asi o měsíc později se pak vyhlašují výsledky. Pravdou ovšem je, že v Brně o bilaterální spolupráce není příliš velký zájem, což je vzhledem k množství nabízených škol a rozmanitých zemí poněkud zvláštní.
LN Musel jste během pohovoru obhájit svou motivaci pro studium. Co jste zmínil?
Mou hlavní motivací pro výběr univerzity v Kostarice byla touha zlepšit si španělštinu, která je mým druhým cizím jazykem. Také mi vyhovovalo, že v Kostarice sídlí Meziamerický soud pro lidská práva, který je obdobou toho evropského v Haagu, a já píši diplomovou práci na téma vynutitelnosti a dodržování rozhodnutí právě haagského tribunálu. Chtěl jsem tudíž Meziamerický soud pro lidská práva navštívit a získat další poznatky pro psaní diplomky.
LN Co vás v Kostarice nejvíc překvapilo?
Lidé v Kostarice jsou mnohem přátelštější než v České republice, jsou daleko otevřenější. I na ulici se mě ptali, zda nepotřebuji pomoci. Jak na to z Česka nejsme zvyklí, tak jsem si chvíli říkal: ,,Proč se se mnou někdo baví v autobuse? To mě chce zabít či okrást?“Jenže oni prostě byli jen přátelští. Skutečným šokem pro mě ale byla místní doprava, která je obrovsky chaotická. Metropole San José se rozprostírá na velké ploše. Ve městě funguje asi dvacet dopravních společností, z nichž každá vozí obyvatele do jiné čtvrti. Zapamatovat si, která jezdí kam, byl pro mě oříšek. Vždyť neexistuje číslování linek autobusů, popisování názvů zastávek, jízdní řády nejsou nikde zveřejněné. Autobusy jezdí sice prakticky pořád, ale vyznejte se v tom…
LN Jak jste obstál se svou španělštinou?
Se svou formální španělštinou jsem neměl problém, protože jsem se ji učil na gymnáziu i na vysoké. Mnohem větší problém jsem měl s pouliční španělštinou. Prodavačka v obchodě nebo řidič autobusu, to pro mě bylo to pravé peklo. Kostarická španělština sice není zásadně odlišná od té kastilské, nicméně vyskytují se u ní určité speciality, zejména v přízvuku, a některá slovíčka se používají jinak. Pouliční španělština je hodně rychlá. Sám mluvím rychle, ale tohle mi připadalo jako kulomet. Vždy jsem žádal, aby zpomalili; teprve pak jsem byl schopen si tu větu přeložit. Ke konci pobytu jsem ovšem problémy již neměl a španělština se mi vtírala do angličtiny i do češtiny.
LN Veškerá vaše tamější výuka probíhala ve španělštině?
Ano, všechny čtyři kurzy, které jsem absolvoval, byly ve španělštině.
LN Jaké kurzy jste absolvoval?
Byly to výlučně semináře. Namíchal jsem si je tak, že jsem měl dva semináře na právech a dva na místní fakultě sociálních studií. Na právech jsem si vybral úvod do právní metodologie. Sice jsem to všechno už znal, ale zajímalo mě to z pohledu španělské strany. Druhým předmětem byla směs mezinárodního práva obchodního, mezinárodního práva soukromého a práva duševního vlastnictví. Na fakultě sociálních studií jsem se věnoval mezinárodní politice, demokracii a lidským právům.
LN Kdybyste měl porovnat předměty, které jste absolvoval v Kostarice, s předměty v ČR, jak bychom z toho vycházeli?
Obecně je úroveň kostarické univerzity nižší, než je kvalita univerzit tuzemských. Tvrdí přitom, že jsou nejkvalitnější univerzitou ve střední Americe a Karibiku, což mě trochu znepokojilo. Někteří profesoři postrádali základní znalosti, občas se mi stalo, že jsem se musel přihlásit a vyučující opravit, protože říkala něco, co prostě nebyla pravda.
LN Jak na vás působili kostaričtí studenti? Kolik času studiem tráví?
V průběhu semestru mají stu- denti mnohem více práce než my. U nás je zavedený systém, kdy jsou studenti hodnoceni až podle znalostí ve zkouškovém období, kdežto na Kostarice je to spíše průběžné. Velmi populární jsou seminárky ve skupinách, které jsou následně prezentovány. Zajímavé také je, že Kostaričané stráví ve škole spoustu let. Na univerzitu přicházejí v sedmnácti. Bakalář trvá šest let, magistr další tři roky. LN Kde jste bydlel?
Sehnal jsem ubytování přes Airbnb. Škola mi sice nabídla, že bych mohl bydlet v rodině, ale to bych platil nějakých sedm set dolarů měsíčně, což mi přišlo naprosto absurdní. Nakonec jsem bydlel asi patnáct minut od univerzity u manželského páru, který měl svůj dům a dvě kočky. Měl jsem tam svůj pokoj. Za měsíc jsem platil v přepočtu asi sedm tisíc korun. Kostarika je všeobecně dražší než Česká republika, některé potraviny, třeba sýry, jsou třeba pětkrát dražší než u nás. Lidé tady všeobecně moc netuší, že když pojedou do střední Ameriky, tak to bude takhle drahé, jelikož převládá povědomí, že Kostarika je rozvojová země.
LN Jak byste na základě svého pozorování hodnotil životní úroveň Kostaričanů?
To je velmi zajímavá otázka, Kostarika se od ostatních středoamerických států zásadně liší. Historicky tam nikdy neexistovala třída velmi bohatých latifundistů a nějaké porobené kmeny, které by pro ně pracovaly. Kostarika byla dlouho pustá, skoro nikdo tam nežil. Osadníci ze Španělska, kteří tam dorazili, měli každý své malé políčko, o které se starali. Společensky je Kostarika značně rovnostářská a mezi sociálními vrstvami nepozorujete velké rozdíly. Kostaričané mají dobře vybudovaný sociální systém a trochu si o sobě myslí, že jsou takovým Švýcarskem střední Ameriky.
LN Odnesl jste si ze svého pobytu nějaký mimořádně pěkný nebo naopak nepříjemný zážitek?
Nejprve ten hodně nepříjemný. To bylo jednání s tamními byrokraty. Kostarická byrokracie je příšerná! Nejvíce frustrovaný jsem byl tehdy, když jsem si v Česku zařídil dokumenty typu mezinárodní rodný list a nechal si soudně ověřit jejich přeložení. Když jsem s tou hromadou papírů dorazil na Kostariku, řekli mi, že to musím nechat přeložit znovu. Překladatele se ale nepodařilo najít. Vydal jsem se tedy na ministerstvo zahraničních věcí, kde jsem se dozvěděl, že když jsem nikoho nenašel, tak mi napíšou dopis pro imigrační úřad, abych mohl použít své už přeložené dokumenty z Čech. Musel jsem si na tento dopis zakoupit kolky – řekli mi, že je seženu dole v kase. Dorazil jsem ke kase a slečna mi sdělila, že dané kolky nemá. Musel bych jet do pětadvacet kilometrů vzdáleného města nebo na poštu. Na poště mi kolky neprodali a poslali mě do banky. V bance mi řekli, že v téhle bance se kolky neprodávají, že musím do jiné banky. V jiné bance mi sdělili, že je mají, ale v jiné budově. Dojdu tedy k centrální budově, od jednoho vchodu mě posílají k druhému, až jsem se konečně dostal ke kolkům v celkové hodnotě sto padesáti colónů, což je asi sedm korun. Vrátil jsem se na ministerstvo zahraničních věcí – a tam mi sdělili, že vlastně našli jednu překladatelku, a tudíž nepotřebuji kolky, nýbrž si to musím nechat přeložit, na což mám dvacet čtyři hodin.
Mladí Kostaričané stráví ve škole spoustu let. Na univerzitu přicházejí v sedmnácti. Bakalář trvá šest let, magistr další tři roky.
LN A teď ten pozitivní zážitek!
Překvapilo mě, že až na pár výjimek dokážu být půl roku, tedy po celou dobu svého kostarického pobytu, šťastný. Pořád svítilo slunce, bylo krásně teplo. I když člověk jde jen do školy a pak na zmrzlinu, je celkově spokojenější. Uvědomil jsem si, jak málo jsem v Česku takové pocity zažíval.
Autorka je stálá spolupracovnice Akademie LN