Přestaňte v Česku bít děti
orské noviny Verdens
přinesly v létě článek mladé norské spisovatelky Audhild Skoglund, která žije v Praze. Pod titulem „Oni ví, že my v Norsku krademe děti“líčí autorka velké kulturní rozdíly mezi Nory a Čechy ve výchově dětí, v názorech na emancipaci žen a v roli rodiny a státu. Toto vše shrnula po rozhovoru s přáteli a s náhodnými osobami v Praze. Konfliktní případy českých rodičů s Barnevernetem v posledních letech v Norsku hrály přitom významné pozadí. Jsou však o mnoho více komentovány v českých než v norských médiích, takže pro norskou veřejnost jsou málo známé. Paní Skoglund shrnuje nasbírané názory Čechů takto:
„Barnevernet v Norsku krade děti, budoucí vychovatelé stojí ve frontě na adopci, takže je potřeba stále většího počtu dětí pro ukojení poptávky ‚trhu‘; Barnevernet je forma komunismu, kde se stát vtírá do privátní sféry nevinných lidí.“Dále líčí konzervativní postoj ve výchově dětí v Čechách a poukazuje na to, že je zde dovoleno děti bít, což většina rodičů skutečně činí. České děti nemají stejné právo na tělesnou autonomii jako děti v Norsku. A co je velice smutné, statistika Světové zdravotnické organizace poukazuje na veliké rozdíly mezi Norskem a ČR jak v úmrtnosti, tak i v případech nemocničního ošetření dětí vystavených násilí.
Pro mne žijící skoro 50 let v Norsku byl tento článek zarážejícím čtením. Rozhodně odmítám bití dětí jako výchovný prostředek a jako česká maminka odmítám být zařazena mezi ty, kdo hájí plácnutí, fackování či i jiné formy bití dětí jako nutnou součást výchovy. Výchova dětí se úplně obejde bez bití, jsou jiné a mnohem lepší metody. Nejen převaha síly v neuvážené situaci, ale také pocity dítěte jako bezmocnost, zoufalství a bezpráví dávají špatný podklad pro zdravý růst sebevědomého a citově vyrovnaného potomka.
Budiž, že se mne dotkly některé další údaje o obecných rysech českého národa v článku paní Skoglund. Třeba to, že konzervativní a opožděný vývoj české společnosti vede k tomu, že se od žen neočekává, aby byly v politice, dělaly „kariéru“nebo byly rovnoprávné s muži. Toto jí však ráda odpouštím, ona sama to vysvětluje jako možný následek komunistické emancipace. Ale její výzvu, aby se zvýšila kritika země, kde je bití dětí stále „dovoleno“, vřele podporuji. V Evropě je to už jen několik zemí. Vzdělaný český národ by neměl náležet do této kategorie. ANNA MIDELFART
Odmítám být zařazena mezi ty, kdo hájí plácnutí, fackování či i jiné formy bití dětí jako nutnou součást výchovy