Duch Konfederace patří historii
Proč se v USA tak bojuje o odkaz jižanské Konfederace? Jednoduché odpovědi na složité otázky nepomůžou
Sničením soch máme u nás ve střední Evropě bohaté zkušenosti – zejména po roce 1989 byl veřejný prostor „očištěn“od řady Leninů, Gottwaldů a dalších připomínek zdiskreditovaného komunistického režimu. Na Ukrajině proběhlo hromadné ničení komunistických soch mnohem později, až v souvislosti s vyhroceným konfliktem s Ruskem. Ničením soch jsou koneckonců nechvalně známí i bojovníci Islámského státu.
Ve Spojených státech nyní došlo na odstraňování symbolů otrokářské Konfederace, což však vzbudilo překvapivě velkou vlnu odporu, která vyvrcholila násilnou demonstrací americké bílé radikální pravice v Charlottesville. Událost se oprávněně dostala do amerických i světových médií, neboť se v USA jednalo po mnoha letech o otevřeně rasistickou manifestaci, kterou navíc místní policie úplně nezvládla. Přítomnost maskovaných demonstrantů ozbrojených automatickými rychlopalnými zbraněmi dodala celé akci na výhružnosti i s ohledem do budoucna.
Podnětem pro svolání demonstrace bylo odstranění velké jezdecké sochy nejslavnějšího generála Konfederace Roberta Leeho z parku uprostřed města. Proč vzbuzuje odkaz občanské války po více než 150 letech takové emoce? Pro pokrokovější část americké společnosti je institut masového otroctví a institucionalizovaného rasismu jednou z nejtemnějších skvrn v dějinách USA. Vítězství Severu má proto i důležitý morální rozměr, obdobně jako třeba vítězství nad nacismem. Jakékoliv veřejné monumenty a připomínky Konfederace jsou z toho pohledu problematické, protože v sobě automaticky obsahují odkazy na rasovou hierarchii a bílou nadřazenost.
Rasismus, stále palčivá otázka
V rámci USA však existují i vlivné konzervativní skupiny, pro které je symbolika Konfederace přitažlivá právě proto, že implicitně zahrnuje i rasovou nerovnost. To se plně ukázalo v roce 2015, kdy došlo k brutálnímu rasově motivovanému útoku na slavný černošský kostel v Charlestonu. Útočník se na sociálních sítích obklopoval konfederačními symboly a byl zjevně inspirován i konfederační rasistickou ideologií. To, že se symboly a monumenty Konfederace dostaly do služeb šíření nové vlny nenávistného rasismu, pak vedlo v řadě měst k jejich hromadnému odstraňování z veřejného prostoru.
I po osmi letech prezidentství Baracka Obamy se totiž ukazuje, že problematika rasismu zůstává pro USA velmi palčivá. Primitivní rasismus zkombinovaný se sociálním darwinismem, který se koncepčně nijak neposunul od 30. let 20. století, navíc zažívá ve formě tzv. alternativní pravice nečekanou renesanci. Myšlenky o biologické nadřazenosti bílé rasy, která má vládnout ostatním podřadným rasám, byly dlouhou dobu vyhrazeny pro temná zákoutí nenávistného anonymního internetu. Na demonstraci v Charlottesville však byly tyto názory poprvé prezentovány veřejně, ve velkém měřítku, a navíc poměrně vehementně.
Ochrana monumentů Konfederace slouží pro nové rasisty jako záminka, která však má důležitý symbolický obsah. Ve hře je totiž celý základní interpretační rámec amerických dějin. Bojovníci za práva otroků jsou dnes společně s bojovníky proti rasové segregaci a následně i s bojovníky za plná občanská práva černochů považováni za hrdiny, kteří v těžkých podmínkách dokázali prosazovat myšlenky základních svobod pro všechny. Podobně jsou jako hrdinky vnímány i ženy, které bojovaly za volební právo i rovný přístup ve vzdělávání i v zaměstnání. V poslední době se po dlouhých letech dokázali rovných práv domoci i homosexuálové.
Pro příznivce alternativní pravice však rozhodně nejde o postupné úspěchy v rozšiřování individuálních svobod v rámci společnosti, ale tuto část historie chápou jako sérii chybných kroků, které fatálně podkopaly zdravé bílé maskulinní jádro Spojených států. Kvůli demografickému vývoji navíc hrozí, že se v USA běloši stanou sami menšinou, což je pro příznivce alternativní pravice ta nejhrozivější noční můra. Nechápou totiž, že by lidé napříč rasami mohli mít stejné politické zájmy – základní metaforou je pro ně rasová biologická válka, která už podle nich dávno probíhá. Paradoxně jsou v ní největšími nepřáteli zrádné bílé ženy a zrádní bílí muži, kteří jsou tak naivní, že nechápou svoji úlohu v rasovém boji a hovoří o „solidaritě“či „univerzálních hodnotách“. I samotné křesťanství se tak stává podezřelým, protože jeho poselství není dostatečně rasově exkluzivní.
Zasáhnout může Trump
Důležitá otázka je, proč je najednou v roce 2017 v USA i jinde ve světě z novodobého rasismu velké téma. Druhá světová válka by měla sloužit jako dostatečně důrazné memento toho, kam směřují představy o rasové nadřazenosti a rasové válce, nicméně se její odkaz v kolektivní paměti postupně vytrácí, čemuž napomáhá omezování výuky dějin. Jako vysvětlení atraktivity novodobého rasismu se na- bízí obecný pocit nejistoty z nezvykle rychlých proměn komplexního okolního světa, který je navíc stále propojenější. V situaci, kdy je velmi těžké se zorientovat v záplavě informací, hledá řada lidí jednoduché, efektní odpovědi na složité otázky. Rasismus byl a je přitažlivý i proto, že na první pohled dělí lidi na „přátele“a „nepřátele“. Pokud navíc máte to štěstí, že jste bílí, automaticky si můžete blahopřát k vlastní nadřazenosti – psychologicky to musí být pro spoustu lidí uspokojivý pocit.
Paradoxně může renesanci rasismu zabránit ta samá osoba, která ho svými projevy nepřímo podpořila – Donald Trump. I když v kampani používal narážky s rasovým podtextem, aby získal sympatie nespokojených bílých voličů, tak by jeho newyorská liberální výchova měla být zárukou toho, že si s příznivci radikálních apokalyptických vizí o rasové válce nakonec neporozumí. Trump má navíc pevné osobní vazby na židovskou komunitu, a ostré antisemitské výroky o židovských globalistech z úst alternativních pravičáků mu tedy také nakonec vyhovovat nebudou. Nezbývá než doufat, že pokud se situace bude dále vyhrocovat, tak Donald Trump dokáže alternativní pravici rezolutně odsoudit a vrátit ducha Konfederace zpět do učebnic historie.
Autor je vedoucím katedry severoamerických studií na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK