Jak se tančí tango se schodky a přebytky

Vposlední době se svět velice soustředí na téma obchodních schodků a přebytků a taktéž na téma schodků a přebytků platební bilance. Je to téma, které „vynáší“americká administrativa Donalda Trumpa, ale též je to téma, jež se týká jak krize, tak budoucnosti eurozóny. Země vytvářející chronické přebytky jsou démonizovány ze strany schodkových zemí, protože zbytečně zadržují poptávku. A deficitní země jsou naopak démonizovány ze strany přebytkových států pro svou údajnou rozmařilost.

K tématu se objevil podnětný text na serveru Project Syndicate. Francouzský ekonom Charles Wyplosz v něm konstatuje, že je dobře, že se schodkům věnuje pozornost, ale závěry, ke kterým se obvykle dochází, jsou většinou dost vedle.

V první dekádě milénia leckdo varoval, že svět směřuje ke krizi, a příčinou měly být právě vnější nerovnováhy. Apokalyptici měli jen půl pravdy. Krize přišla, ale nikoli kvůli nerovnováhám. Krize přišla vinou extenzivního riskování zprostředkovatelů finančních služeb a hypoték a vinou chabé regulace a příliš liberalizovaných financí.

Ano, v případě eurozóny byly deficitní země více postiženy krizí, které se přebytkové země vesměs vyhnuly. Ale třeba Austrálie má schodek běžného účtu cca čtyři procenta HDP už od roku 1974, a krizí prošla prakticky nedotčena. Naopak takové Švýcarsko má od roku 1981 přebytky běžného účtu okolo osmi procent HDP. A krize i tak švýcarskou ekonomiku tvrdě postihla, protože dopadla na dvě největší tamější banky.

Ekonomové se na příčinách schodků pochopitelně neshodnou. Běžné účty jsou ovlivňovány endogenními domácími i zahraničními faktory a ty jsou zase ovlivňovány další plejádou faktorů. Přesto mnozí amatérští pozorovatelé volí jednoduchou cestu a jednoduchá doporučení a vysvětlení.

Je třeba zjevné, že americký prezident Donald Trump a ekonomičtí nacionalisté kolem něj věří, že německý přebytek je jednoduchým protikladem amerického schodku, a že když se německý přebytek zmenší, zredukuje se tak i americký schodek. Mnoho Němců zase bohužel věří opaku. Když se zmenší americký schodek, sníží se i německý přebytek. Mnozí Němci si také myslí, že jejich přebytek reflektuje německou superiorní produktivitu, zakořeněnou ve skvělém strojírenství a uměřených mzdách. Ve skutečnosti je otázka, co Německo dělá s tím, co vydělá. Jestli něco doveze, nebo spoří.

V případě krize eurozóny po roce 2008 byly země se schodky většinou postiženy a musely být zachraňovány. Jenže příčinou nebyla externí nerovnováha, nýbrž nedovařená měnová unie, která zadržovala akceschopnost ECB. Teprve v roce 2012 směl šéf ECB Draghi prohlásit, že „udělá cokoli, aby zachránil eurozónu“, a podle toho konat.

Evropská komise dokonce zavedla administrativní proceduru, která dnes s jednotlivými zeměmi řeší jejich nerovnováhy a potenciální nerovnováhy a různě je v tomto ohledu napomíná. Ale ani tato procedura není položena na správných základech, neboť pomíjí fakt, že nerovnováhy jsou jak endogenní, tak předmětem exogenních faktorů.

V případě Řecka a Portugalska byly schodky běžného účtu úzce spojeny s velkými a přetrvávajícími schodky veřejných rozpočtů. V případě Kypru, Irska a Španělska to byl privátní sektor, kdo si příliš půjčoval. V obou případech ale byly výpůjčky využity na neproduktivní útratu.

Ne všechny nerovnováhy jsou si rovny. V druhé polovině 19. století měly Spojené státy neustálé schodky, které ale byly využívány pro masivní investiční potřeby rychle rostoucí populace. Investice byly produktivní a zahraniční věřitelé realizovali zisk. Řecko si zase v první dekádě půjčovalo na útratu. Důsledky dopadly nejen na Řeky, ale i na věřitele.

A jak říká staré rčení, na tančení tanga jsou potřeba dva. A na každého příliš riskujícího dlužníka spadá jeden bezstarostný věřitel.

Autor je předsedou správní rady IPPS