Těžká je cesta z džungle
Právě před rokem byla v Kolumbii uzavřena historická dohoda mezi levicovými rebely a státem
Proti mně sedí pěkně namalovaná, křehce působící žena. Na čele sluneční brýle, na boltcích náušnice ve tvaru velkých srdíček, volná halenka zakrývá břicho prozrazující vysoký stupeň těhotenství. Nemohu si ji představit v maskáčích a s bagančaty. A přesto je osm let nosila, když v džungli na jihu Kolumbie bojovala v řadách povstalecké organizace FARC za uskutečnění marxistické revoluce.
Říkejme jí třeba Daniela. Tak jako další demobilizovaní rebelové nestojí tato třicetiletá paní o to, aby někdo znal její pravou identitu. Národ se na členy hnutí Revoluční ozbrojené síly Kolumbie, známého více pod zkratkou FARC, které půlstoletí vedlo proti státu válku – v níž zahynulo na čtvrt milionu lidí a miliony osob v ní ztratily střechu nad hlavou –, hledí s nevraživostí. Prozradit svoji minulost znamená riskovat ztrátu zaměstnání nebo nových kamarádů. Exbojovníky si nikdo nechce pouštět k tělu.
Kolumbii čeká nesnadná zkouška: poté, co loni v září nadvakrát podepsalo povstalecké hnutí se státem mírovou dohodu, zemi čeká náročný úkol: vzít najednou na milost osm tisíc revolucionářů a integrovat je zpět do národa.
Tři bývalé příslušnice levicového hnutí FARC, které dvaapadesát let vedlo krutou válku s kolumbijským státem, vypravují, jak je po demobilizaci složité změnit se z bojovnice marxistické guerilly v normální občanky.
Příběh první: ze vzdoru partyzánkou
Daniela žila s otcem a dvěma mladšími sestrami v dřevěné boudě s nataženým plastem namísto střechy v zaostalé provincii Caquetá na jihu republiky. „Ve třinácti jsem byla zvyklá řídit domácnost, když si otec přivedl macechu. Hrozně mě tím naštval, a tak jsem dva dny nato utekla. Už jako dítě jsem byla rebel,“směje se poněkud násilně jako vždy, když chce při svém vyprávění zakrýt rozpaky.
Automaticky se vydala k FARC. Ty měly tehdy v roce 2000 oblast, kde se její otec pokoušel pěstovat kávu, pod kontrolou. „Dělaly ve vesnici různé politické schůze, které byly pro všechny obyvatele povinné. Ale já nikdy nevnímala, co melou. Zaujalo mě jen vyprávění dívek, které mi stranou tvrdily, že moc nedělají, vždy mají co jíst, mohou si koupit i hezké oblečení a hlavně mohou mít svého přítele. Mě a sestry držel přísný otec hrozně zkrátka, často nás bil, i když to myslel dobře. Ale já chtěla svobodu.“
Té se vzdorující dívka nedočkala. Místo toho ji čekal tvrdý půlroční výcvik, z něhož se domů už nešlo vrátit. Pláč nepomohl, za dezerci hrozila kulka. „Dopoledne bylo vždy politické školení, se kterým jsem se identifikovala. Říkali, že bojují za chudé lidi – tedy přesně za takové, jako byla moje rodina. Odpoledne jsme měli vojenský trénink a v noci časté nácviky evakuace. Klidně nás výstřelem vzbudili i desetkrát za noc. Museli jsme vše sbalit, rychle se přesunout a rozbít nový tábor. A jen co jsme usnuli, celé se to opakovalo. Kdo se zpozdil, dostal za trest kopání latrín,“vzpomíná na těžké začátky.
Ostré střety si odbyla v oblasti Putumayo při hranicích s Ekvádorem. „Každý den jsme pěšky podnikali dlouhé přesuny v terénu s hustou vegetací. Jedli jsme pouze jednou denně, a to jen studené pokrmy, protože jsme se nesměli nechat prozradit kouřem,“vypráví. I tak na její jednotku dopadaly bomby z letadel a vrtulníků kolumbijské armády, kterou nadstandardně vyzbrojily a vycvičily Spojené státy. V případě přímého zásahu se jí někteří spolubojovníci vypařili před očima. Nad odpovědí při otázce, zda sama někoho zabila, se ošívá a má v očích slzy: „Nevím. Střety jsou většinou na dálku a já samozřejmě střílela. Bylo to ty, nebo on.“
Později dostala od vedení FARC další úkol. Stala se hlasatelkou rádia, které se ze stále přesouvaného vysílače snažilo šířit propagandu mezi chudé rolníky, za jejichž zájmy se revolucionáři nejvíce stavěli. Díky tomu se prvně v životě dostala inkognito do velkého města Cali, aby se tam u sympatizantů hnutí naučila pracovat s radiotechnikou. Ke svému úžasu poznala, že celá Kolumbie není v takové bídě, jak si na základě svého života na venkově a propagandy představovala. „Měla jsem vychozený první stupeň školy, takže jsem byla vzdělanější než moji většinou úplně negramotní spolubojovníci,“vysvětluje si, proč k této funkci vybrali právě ji. Další důvody není těžké doplnit za ni – je přirozeně inteligentní, trefně formuluje.
Po osmi letech a krátce poté, co v akci padl její přítel, s nímž žila téměř po celou dobu své působnosti ve FARC, se Daniela rozhodla dezertovat. „Neviděla jsem žádný posun. Stále více střílení, bombardování, více mrtvých kolem, násilnosti vojáků i jednotek FARC. A co z toho všeho mám já? Chtěla jsem zase moc vidět svou rodinu,“vypráví o momentu, kdy „vzala roha“přes prostupnou hranici do Ekvádoru. Nazpátek do vlasti se vracela o několik dní později v nakoupeném civilním oblečení přes oficiální přechod, ale někdo z policistů ji poznal jako členku rebelského hnutí. „Myslela jsem, že mě popraví, jak nás vždycky strašili nadřízení. Vůbec jsem nevěděla, že existuje státní program reintegrace pro bývalé partyzány,“vybavuje si matka jednoho syna.
Díky programu si udělala střední školu a teď studuje práva. V metropoli Bogotě se setkala se svým otcem a zjistila, že má tři mladší nevlastní bratry. K jejímu překvapení jí otec nikdy nic nevyčítal. Ani to, že si z ní vzala příklad druhá sestra, která se rovněž dala k FARC. „Je jediná z guerilly, s níž jsem po telefonu v kontaktu.“Jinak na sebe jako zrádkyně kvůli obavám z pomsty neupozorňovala. „To je moje malá sestřička,“rozněžní se Daniela a ukazuje na smartphonu fotografii pohledné dívky v maskáčích se samopalem, kolem níž si udělala rámeček z květin. „Teď, když už je podepsaný mír, ji zase uvidím. A budu jí pomáhat, aby pro ni cesta z džungle byla co nejlehčí.“
„Nejhorší byl výcvik. Dopoledne vymývání mozku, odpoledne ničení těla v terénu. Při rozkazu skočit z výšky s batohem, jsem si poničila nohu. Dvakrát jsem se pokusila zabít.“
„Máme lepší úspěšnost než vězení“
Rozprávíme na jižní periferii Bogoty, v domě, na jehož účel upozorňuje jen drobný štítek s nápisem Kolumbijská agentura pro reintegraci (ACR). Kvůli ochraně totožnosti bývalých rebelů, jejichž znovuzačlenění do společnosti nemá v národě jednoznačnou podporu, úřad volí nenápadnost. A také opatrnost – po zazvonění na dveře se otevře zamřížované okýnko a v něm hlava přísně se tvářící policistky, která mě pustí dál jen díky domluvené schůzce.