Těžká je cesta z džungle
na otravný hmyz z džungle zvyklá, takže jí to, ač má na sobě jen šedý nátělník a džínové kraťasy, ani nestojí za námahu. Nacházíme se několik kilometrů za městem Pereira v centrální části Kolumbie. Sedíme na vyhlídce poblíž jejího domu, který se nachází nad kopci, po nichž do dáli ubíhají rovnoběžky kávovníkových keřů. Brunela nezastavitelně vypráví o tom, jak se vyhýbala přímému nasazení do boje: „Vždy když bylo nějaké školení, přihlásila jsem se na něj. Dělala jsem skladnici, radistku, učitelku čtení a psaní a hlavně ošetřovatelku, kterou jsem se – jako ostatně ve všech ostatních případech – vyučila za jediný den. Přijel nějaký sympatizující doktor z Bogoty, jednou mi ukázal, co mám dělat, a u příštího podobného případu už jsem to musela ošetřit já. Díky tomu, že jsem měla na starosti lékárničku, jsem se při přesunech nemusela vláčet s municí.“
Vytáhnu citlivé téma, jaké to je pro dívku na prahu dospělosti v táboře, kde převládají muži. „Sexuální násilí se u guerilly v žádném případě netoleruje. Toho, kdo má svého partnera, se nikdo jiný nedotkne. Já žádného neměla, ale nikdo mě neobtěžoval. Až mi začal nadbíhat Roosevelt, který byl nejméně o dvacet let starší a v naší jednotce měl významnou funkci pokladníka,“líčí Brunela pobaveně a přitom hází kokosový ořech dvojici psů, kteří se za ním z prudkého svahu vrhnou. Za chvíli jsou s aportovanou skořápkou zpět a žadoní o další hod.
Nakonec Brunela zamilovaného pohlavára využila k útěku, protože uvěřil tomu, že v „civilu“by s ním žila spíše než v džungli. Při své cestě k sousední jednotce si ji vyžádal jako doprovod a zamířili pak k řece, kde se jim podařilo nastoupit na loď do civilizace. Roosevelt se pak udal v kasárnách, ale ona chtěla nejdříve vidět svou rodinu. Druhý den ráno si tam pro ni přišli vojáci. „Schovala jsem se před nimi pod postel a začala na podlaze zoufale hrabat. Věděla jsem, že se jim chci vzdát. Ale tělo tak zareagovalo bez ohledu namozek. Nakonec si velitel jednotky sundal zbraně a vlezl tam za mnou, aby mě uklidnil. Opakoval mi, že jsem přece oběť a ne viník. A že se mi nic nestane,“vypráví se smíchem.
Nicméně bát se nepřestala. Nikoliv však představitelů státu, ale bývalých spolubojovníků. „Roosevelt díky své pozici v guerille posloužil armádě jako užitečný zdroj informací. Už nežije, FARC si ho jako zrádce našly. Když pak před školou, kde jsem studovala, vybuchla bomba, vsugerovala jsem si, že byla určena mně,“zesmutní s tím, že před nebezpečím se na dva roky uchýlila k příbuzným do Ekvádoru. „Začala jsem používat jiné jméno, abych se od té dívky z pralesa odstřihla. Nechtěla jsem, aby se na mě lidé kvůli rokům v džungli dívali skrz prsty,“pokračuje vážně.
Když se do Kolumbie vrátila, usadila se v Pereiře, kde kromě tety, v jejíž dílně šije džíny, nikdo o její minulosti nevěděl. Dokonce ani její manžel. „Jednou, dávno po svatbě, jsem to na něj zničehonic vysypala. Řekla jsem mu, že pochopím, když se kvůli tomu se mnou rozvede. Místo toho mi poděkoval za důvěru a za to, že jsem mu řekla pravdu.“
Probíráme ještě jednu věc: mír s FARC. Občané jej nejprve v referendu těsně odmítli, aby pak mírně pozměněnou verzi prezident Juan Manuel Santos nechal schválit pouze pomocí parlamentu. „Když voliči hlasovali proti míru, málem jsem botou zabila televizi,“rozhořčuje se i nyní Brunela. Pak dodává: „Ti lidé v džungli si zaslouží druhou šanci, začít normální život, už jsou vším tím násilím unaveni. Proč nedat FARC výměnou za ukončení války možnost, aby jejich šéfové kandidovali ve volbách. Nemají nejmenší šanci uspět. Nevím, kdo by jim mohl dát hlas. Já určitě ne.“
Příběh třetí: touha po dítěti
Třetí bývalá bojovnice, s níž mi ACR zorganizovala rozhovor, to vidí zcela jinak: „Chudí lidé nás podpoří, protože vědí, že zbraně nám byly vnuceny. Pokud nás dosavadní elity skutečně nechají svobodně agitovat a nepokusí se nás vyvraždit jako při minulém pokusu o mír na přelomu 80. a 90. let, můžeme v budoucnu vyhrát,“je přesvědčena Nadine, která zvažuje, že se do jejich kampaně aktivně zapojí.
Nyní sedmadvacetiletá žena byla součástí partyzánských aktivit v centrální části Kolumbie jedenáct let. Pro FARC má jen slova chvály, a když o revolucionářích mluví, používá často zájmenomy. „K civilistům jsme se chovali vždy slušně a vždy jim platili za potraviny, které jsme jim museli zabrat. To vojáci jim nabízeli peníze jen za informace, které by vedly k našemu dopadení,“odmítá zprávy o terorizování obyvatel. Přitom se nervózně jako neposedná školačka točí na kancelářské židli, až jí cop na zádech poskakuje.
„Všichni nám předhazují obchodování s kokainem. Jen jsme z něj vybírali daň na financování své činnosti a občas rolníkům pomohli sehnat kupce,“odmítá, že by boj za pozemkovou reformu byl jen maskováním narkobyznysu. Při dalších nepříjemných otázkách semračí a zintenzivní točení na židli.
„Zprávy o únosech dětí jsou vládní propaganda. Já jsem se ke guerille chtěla přidružit už ve dvanácti, ale dvakrát mě odehnali. Až při třetím pokusu pochopili, že to myslím vážně,“vzpomíná na svůj vstup do FARC. Na rozdíl od předchozích dvou žen si nestěžuje na podmínky, ale na to, že ji její velitel nikdy nepustil do opravdové bitevní vřavy a nechával v zázemí, kde dělala radistku nebo ošetřovatelku.
Nejen v jejím vyprávění cítím mezery, které očividně nechce zaplnit. Ostatně vím od Palacina, že ACR všem bývalým rebelům radí, aby se tomu, co jim je nepříjemné, při rozhovoru se žurnalisty jednoduše vyhnuli. Na druhé straně se často stane, že bývalí bojovníci se před zahraničními novináři, které nepovažují kvůli jejich nekolumbijskému původu za hrozbu, otevřou jako před zpovědníkem a vysypou na něj svá tajemství.
Nadine neopustila FARC dobrovolně. Při jednom střetu s armádou zůstala pozadu se zraněnou pacientkou a vojáci je dopadli. „Ani při výsleších jsem guerillu nikdy nezradila, byť mě mačkali jak citron. Ale vrátit jsem se do džungle už nechtěla. Po tolika letech jsem si přála být s rodinou,“povzdychne si během rozhovoru v Pereiře matka batolete. Avšak hlavním důvodem, proč se od partyzánů odstřihla, bylo vědomí, že jako bojovnice FARC by nesměla mít děti. Rebelky, které otěhotněly, se musely podrobit potratu, protože s miminem se guerilla prostě vést nedá.
Přizná, že po návratu do civilizace si vychutnávala její pohodlí. „Nemohla jsem se odtrhnout od televize, protože tu jsem předtím viděla zcela výjimečně,“vzpomíná. Jak se na ní válka podepsala, poznala při nákupech oblečení. „Vybrala jsem si vše jen v temných tónech. Sestra vše vrátila do regálů s tím, že už se nemusím maskovat, takže si mohu vybrat veselejší barvy.“Soudě podle její jasně červené bundy a svítivě strakatého batůžku je zřejmé, že tuto etapu úspěšně překonala.
O své minulosti před lidmi v Pereiře mlčí. „Nemohla jsem bydlet u sestry, protože její manžel by mě kvůli příslušnosti ke guerille nesnesl v domě. Kdyby o mé minulosti věděl šéf v úklidové firmě, kde pracuji, na hodinu by mě vyrazil, protože pro členy FARC nemá dobré slovo. A manžel? Ten o tom sice ví, ale zakázal mi, abych se o této zkušenosti před ním jakkoliv zmiňovala,“shrnuje Nadine.
Aby z revolucionářů nebyli mafiáni
Podle popsaných příběhů to vypadá, že se ACR začleňování bývalých guerrilleros do kolumbijské společnosti bez větších problémů daří. Jenže tento obrázek je zkreslený tím, že agentura by pochopitelně novináři nepředložila neúspěšné případy. Každopádně po podepsání míru pro ACR přichází nová a složitější fáze práce: na rozdíl od dosavadních individuálních zběhů bude muset začlenit najednou zhruba osm tisícovek mužů a žen, kteří se svou minulostí nebudou tajit. Naopak ji budou dávat na odiv, když budou chtít získat hlasy pro politickou nástupkyni FARC.
„Těžko se pro takové množství minimálně vzdělaných osob, které kromě válčení nic neumějí, bude hledat zaměstnání. Jako nejpravděpodobnější se mi bohužel jeví, že se zase chopí zbraní a místo k revolucionářům se přidají k mafiím, které právě o takové lidi mají velký zájem,“říká skepticky německá historička Gisela Cramerová, která dlouhodobě pracuje na bogotské univerzitě.
Prozatím se příslušníci FARC koncentrují ve státem narychlo vybudovaných táborech na okrajích pralesa, kde pozvolna odevzdávají v souladu s mírovou dohodou zbraně. „Od FARC se po jejich uzavření odštěpilo jen zhruba pět procent příslušníků. Přiminulých vyjednáváních s jinými guerillami bývala odpadlíků, kteří s mírem nesouhlasili, až třetina,“vidí naopak pozitiva medellínský politolog Juan Carlos Vélez Rendón. „Problém je, že pro kolumbijskou veřejnost to podepsáním smlouvy mezi vládou a FARC skončilo. Vůbec ji nezajímá, zda se bývalé bojovníky podaří přivést k normálnímu životu, což je pro udržení míru zásadní. Místní média píší jen o zábavných podružnostech, jako že v demobilizačních táborech se podle počtu těhotenství očekává babyboom,“kritizuje.
„Jakmile vyjdou z džungle, bude jim hrozit, že příbuzní obětí FARC si s nimi budou chtít vyřídit účty na vlastní pěst. Přitom jejich bezpečnost není nijak zajištěna. Lidé, kteří byli celý život zvyklí na násilí, si to jistě nenechají líbit,“přemítá Rendón. „Naše společnost by měla zacílit energii na jejich integraci. Pokud dobře neuzavřeme stávající válku, stane se podle smutných zkušeností naší vlasti jen zárodkem nového konfliktu.“
„Jakmile vyjdou z džungle, bude jim hrozit, že příbuzní obětí si s nimi budou chtít vyřídit účty. A lidé, zvyklí celý život na násilí, si to jistě nebudou chtít nechat líbit...“