Má být ÚSTR zdviženým prstem?
ním pomníků a podobně. Do růstu vlivu současného IPN patří také rozšíření období, jímž se má zabývat, nově je to už od roku 1917. IPN má tudíž nejširší časový záběr ze všech podobných institucí ve střední Evropě.
Naproti tomu BStU v Německu se vyvíjí vlastně opačně: po čtvrtstoletí jeho fungování se rozhodlo o jeho postupné demontáži. Archiv přejde pod Bundesarchiv (jeho přístupnost tím nemá být omezena), historický výzkum získá institucionálně nezávislou podobu (buď pod novou nadací, anebo jej převezmou univerzity) a z původního BStU zůstane trochu větší sekretariát spolkového pověřence pro dokumenty Stasi, který má německé politice a veřejnosti zprostředkovávat problémy spojené s reflexí minulosti německé tajné policie.
Různé typy barev a tónů
Takové rozdíly pochopitelně předurčují i působení těchto institucí směrem k veřejnosti. V Polsku se od IPN zjevně čeká, že bude jakousi státní superinstancí historické pravdy; za současné vlády ještě více než dříve. Tomu odpovídá i obraz na veřejnosti: prezentuje se při nesčetných vzpomínkových shromážděních, pietních akcích a prakticky nemine týden, aby nebyl oceněn nějaký pamětník. IPN je aktivní ve veřejných vyjádřeních, která jsou různě vztažena k aktuální veřejné debatě i politice. Často v souvislosti s pravomocí vyšetřovat zločiny komunismu (tento úkol plní nepoměrně aktivněji než český Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu), a díky tomu přirozeně získal mediální obraz bojovné instituce s velmi silným názorem. Tak co na nás měli?
Němci od BStU naopak chtějí, aby jeho činnost rozumně zapadala mezi ostatní aktéry, kteří se věnují reflexi komunismu. BStU je sice v současnosti nejviditelnější německou historickou institucí, avšak objevuje se spíše jako odborný hlas ke „svým“tématům. Jeho působení do velké míry určuje osobnost samotného pověřence. Od roku 1990 byli pouze tři: Joachim Gauck, Marianne Birthlerová a nyní Roland Jahn. Personální stabilita má vliv, podporuje pojetí této veřejné funkce založené na osobní odpovědnosti pověřence a s ní se zase přirozeně pojí i jistá uměřenost.
Posledně jmenovaný pověřenec, tedy Roland Jahn, má ze zmíněné trojice pověst nejvíce „antikomunistického“šéfa. Uvedl se tím, že k obecnému rozčarování odmítl dále zaměstnávat bývalé pracovníky Stasi, i když v úřadu už více než dvacet let pracovali (na pozicích řadových archivářů, v podpůrných profesích a podobně). Že je však v Německu obraz komunistické minulosti o některé tóny bohatší než v Polsku nebo u nás, je patrné například z knihy, kterou v roce 2014 právě bývalý východoněmecký disident Roland Jahn vydal.
Jmenuje se My přizpůsobení: Přežívání v NDR (Wir Angepassten: Überleben in der DDR) a vypráví o zkušenostech s tím, jak složitě se hledá hranice mezi svobodou a přizpůsobováním se různým očekáváním či tlakům. Detailně, plasticky, a především se snahou o pochopení konkrétních motivací píše Jahn například o svých spolužácích, kteří v roce 1977 hlasováním rozhodli o jeho vyloučení ze studia. Jen jediný tehdy hlasoval proti. Ale i na svých vlastních dilematech popisuje, v jakých situacích si sám „zadal“a přizpůsobil se, v domnění, že tím to či ono získá nebo alespoň neztratí. Celá kniha je pojata jako výzva k vyprávění o podobných zkušenostech. V naději, že se tím vyplní prostor, který ve vzpomínání obvykle zůstává prázdný – je to onen velký prostor mezi zřejmými pachateli na jedné straně, a uznanými oběťmi komunistické moci na straně druhé.
Naše německá inklinace
Kde se v tomto srovnávání nachází Ústav pro studium totalitních režimů? Pokud uvažujeme o velikosti, český ÚSTR a Archiv bezpečnostních složek mají dohromady necelých 290 zaměstnaneckých míst. Rozpočet samotného ÚSTR na výzkum – tedy bez vzdělávání, popularizace a digitalizace – je pouze o málo vyšší, než mají jednotlivé historické ústavy Akademie věd ČR. Archiv bezpečnostních složek je na poměry českého archivnictví velký, počet za- městnanců má na úrovni Národního archivu, ačkoli ten spravuje násobně více archiválií. To je tedy podobný poměr jako v Německu.
Na druhou stranu: český Archiv bezpečnostních složek je oddělen – je to samostatná organizační složka státu. S „Ústrem“samozřejmě úzce spolupracuje, ale na základě autonomie. Archiv také podléhá archivnímu a služebnímu zákonu, zatímco Ústav nikoli. Což je česká specialita.
ÚSTRmá vedle nestranného zkoumání nacistické okupace a komunistické diktatury uloženo vzdělávání a popularizaci, a také má digitalizovat dokumenty. Nemá ovšem žádné úkoly v oblasti vyšetřování, ty v Česku náležejí Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), začleněnému do policie. Stejně jako nemá žádné pravomoci ve vztahu k veřejnému připomínání minulosti. ÚSTR má jen poměrně tenkou, i když viditelnou vrstvu aktivní politiky paměti – kladení věnců u pomníků, jednou ročně udílení cen pamětníkům. Je dobré dodat, že tato činnost není nikde v zákoně stanovena, vznikala postupně jako praxe svého druhu. A také má, ve srovnání s jinými akademickými ústavy, mnohem častější vstupy do mediálního prostoru.
Když to shrneme, máme zjevně mnohem blíž k německé situaci než k Polsku. ÚSTR ani velikostí, ani množstvím svěřených úkolů tolik nevyčnívá nad své okolí jako IPN, naopak je – stejně jako BStU – sice velký, ale zároveň je předurčen k tomu, začleňovat se do sítě těch, kdo se snaží o reflexi zkušenosti s nesvobodou, a spolupracovat s nimi. Kde tedy Pavel Žáček a další berou oporu pro tvrzení, že ÚSTRmá být oním autoritativním strážcem nerelativizovaného výkladu naší nedávné minulosti? V zákoně, jehož podobu velmi významně určoval, tato podoba ÚSTR oporu nemá – ani zvolenou institucionální podobou, ani určenými úkoly.
Uplynulo deset let od vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů. Jeho existence se připomněla mimo jiné různými mediálními příspěvky; včetně Orientace, která 29. 7. přinesla otevírací materiál na téma ÚSTR. Následující text, jenž pochází „zevnitř“ústavu, je příspěvkem do debaty o smyslu a postavení této instituce i v mezinárodním kontextu. Ústav pro studium totalitních režimů si své postavení musí řádně odpracovat. Bez spoléhání se na podporu té či oné politické moci, jíž se dá do služeb.
Buď, anebo
Navíc platí, že chceme-li se držet odborných nároků, je to v rozporu s přímočarým a masivním ovlivňováním názoru veřejnosti. Můžeme se dlouze bavit o tom, zda to z jedné strany není škoda. Odborný pohled je ovšem principiálně vždy spíše komplikující, zohledňuje více souvislostí, a je proto těžce stravitelný zejména pro média i pro politiky. Vzdělávání je na tom podobně: je to odborná činnost svého druhu, má svá pravidla. Zejména v oblasti konfliktních soudobých dějin nesmí vzdělávání manipulovat; mělo by zprostředkovat pohledy různých stran při zachování jasných hodnot, má přivádět ke schopnosti vlastního úsudku. Když vezmeme tyto nároky vážně (a budeme tak věrni zákonu o ÚSTR, podle něhož má především „zkoumat a nestranně hodnotit“), sotva lze z „Ústru“učinit charizmatického vykladače minulosti obdařeného mocí vymítat zlo minulého režimu.
Na druhou stranu je celkem jasné, co by ÚSTR být neměl: rozhodně to nemá být tlampač jediné historické pravdy. Nemá to být ani hlásná trouba těch, kdo snadno někoho posílají „na smetiště dějin“. Vzpomeňme, jak to dopadlo v jeho prvních letech: role veřejného strážce odkazu minulosti si tehdejší vedení vykládalo jako nutnost „být vidět“. Výsledkem byla bombastická, avšak nepodložená prohlášení pro média (třeba o bratrech Mašínech chystajících atentát na Gottwalda). Čemuž odpovídal prakticky nulový odborný a spolu s tím i mizivý veřejný respekt.
ÚSTR má dějiny projasňovat, to ano, avšak s vědomím, že připomínání historie je v polistopadové České republice pluralitní a nejlépe se odehrává v dialogu. Vstupuje do něj vícero odborných institucí a silně také občanská společnost. ÚSTR proto musí počítat s tím, že si své postavení má řádně odpracovat, bez spoléhání se na podporu té či oné politické moci, jíž se dá do služeb. Buď bude konkurenceschopnou výzkumnou institucí s kvalitním vzdělávacím a popularizačním programem, podepřenou dovedností kultivovaného dialogu – čímž si postupně získá zaslouženou autoritu –, nebo to budou vyhozené peníze.