Předehra k bolševickému říjnu

né úspěchy. Kerenskij jako premiér země ve válečném stavu Kornilovovy požadavky chápal; jako přesvědčený socialista a demokrat v nich však viděl popření výsledků únorové revoluce proti carskému režimu.

Mezitím německá armáda postupovala na Pobaltí i Petrohrad. Rusku hrozil kolaps. Čtrnáctého srpna přijel Kornilov do Moskvy na zasedání státní konference, jež svolal Kerenskij. Cílem měla být mobilizace podpory pro prozatímní vládu a smíření levice s pravicí. Ve Velkém divadle uvítaly Kornilova ovace pravicových delegátů. Kerenskij byl ponížen a o Kornilovovi začal uvažovat jako o možném mocenském rivalovi.

Puč – zleva, či zprava?

Množily se zprávy, že bolševici přes svůj neúspěch s červencovým povstáním nadále plánují uchopení moci. Kerenskij se podle historika Richarda Pipese pokusil využít tohoto nebezpečí proti Kornilovovi. Nařídil mu přes svého ministra války Borise Savinkova, aby přesunul třetí jízdní sbor pod velením generála Krymova k Petrohradu pro případ, že by se vláda rozhodla vyhlásit na svou obranu výjimečný stav. Savinkov 22. srpna navštívil Kornilova v hlavním velitelském stanu v Mogilevu a varoval ho před hrozícím bolševickým pučem. Kornilov se sice netajil tím, že Kerenského považuje za slabého a nerozhodného, přesto mu vyjádřil podporu a požadované jednotky k Petrohradu vyslal.

Na scénu však také vstoupil bývalý poslanec čtvrté Dumy Vladimír Nikolajevič Lvov. Ve stejný den, kdy Savinkov hovořil s Kornilovem, Lvov varoval Kerenského, že v hlavním štábu plánují převrat s cílem Kerenského fyzicky odstranit. Podle Figese už jenom z pouhého strachu o svůj život Kerenskij za Kornilovem poslal Lvova s úkolem zjistit, co se děje. Lvov to ovšem interpretoval tak, že se má stát prostředníkem mezi ním a Kornilovem. Oficiální pověření sice neměl, i tak se ale 24. srpna s Kornilovem setkal.

Lvov lživě prohlásil, že Kerenskij je v zájmu vojenské stabilizace a posílení Ruska připraven odstoupit a zmocnil ho k tomu, aby ve stavu nejvyšší nouze nabídl Kornilovovi post předsedy vlády a de facto diktátora. (Problém byl v tom, že Kerenskij do posledních chvil svého života prohlašoval, že Lvova ničím takovým nepověřil.) Kornilov poté Kerenskému přes Lvova vzkázal, že pokud bymu prozatímní vláda nabídla diktátorské pravomoci, neodmítl by je. Dle historika Zubova Kornilov všechna následující prohlášení formuloval v domnění, že je Kerenským pověřen převzít moc – a Kerenskij se zase domníval, že tatáž prohlášení činí Kornilov s cílem svrhnout jej. Pětadvacátého srpna nařídil Kornilov Krymovovým jednotkám, aby obsadily hlavní město. Kdyby na to bolševici reagovali povstá- ním, měl Krymov rozehnat sověty a odzbrojit místní posádku.

Následujícího dne se Lvov vrátil do Petrohradu. S Kerenským pro změnu hovořil, jako kdyby měl oficiální pověření od Kornilova (což neměl). Ten podle něj žádal diktátorské pravomoce, vyhlášení stanného práva a rezignaci všech ministrů včetně Kerenského. Lvov údajné Kornilovovy požadavky sepsal písemně – až na to, že je Kornilov neautorizoval. Kerenskij tak dostal do rukou důkaz, který potvrzoval jeho podezření: pravice chystá proti němu puč v čele s kozáckým generálem! Rozhodl se ještě kontaktovat Kornilova telegraficky, ale tento krkolomný dialog vyjasnění nepřinesl. Podle některých historiků už Kerenskij nechtěl slyšet fakta, ale jen to, co by potvrzovalo jeho podezření – že ho chtějí konzervativní kruhy v čele s Kornilovem svrhnout.

Tak přece vzpoura!

Každý si z pro Rusko fatálního rozhovoru odnesl něco jiného – Kerenskij se ujistil, že zde existuje reálná šance na jeho svržení. Kornilov se uklidnil s tím, že předseda vlády s ním chce více spolupracovat na rekonstrukci vlády podle jeho návrhů. Netušil, že z jeho slov (která navíc řekl v jiném kontextu) Kerenskij vzápětí „sestaví“obvinění z vlastizrady a vzpoury.

Předseda svolal na půlnoc kabinet. Aby se mohl vyrovnat s „pravicovým pučem“, požádal pro sebe o diktátorské pravomoci – tedy něco, z čeho sám obviňoval Kornilova. Prozatímní vláda rezignovala jako celek (a již se nikdy nesešla). Kerenskij zatelegrafoval Kornilovovi s tím, že ho sesazuje z pozice vrchního velitele. Když si Kornilov četl Kerenského telegram, domníval se, že bolševické povstání již vypuklo, Kerenskij byl zajat a jedná z donucení – jinak si své odvolá- ní nedokázal vysvětlit. Nařídil Krymovovým vojákům vstoupit do hlavního města a vyhlásit stanné právo. Tento rozkaz Kerenskij použil jako důkaz o Kornilovově vině – jenže Kornilov jednal v domnění, že zachraňuje prozatímní vládu před bolševiky. Kornilovovo odvolání zmátlo i nižší velitele a posílilo v nich podezření, že se bolševici zmocnili vlády, a urychlili proto pochod na Petrohrad.

Mezitím Kerenskij v tisku označil Kornilova za zrádce. To Kornilova rozzuřilo a obvinil Kerenského z provokace a cílené diskreditace. Rozeslal svým velitelům dementi, v němž Kerenského prohlášení označoval za lži a provokace s cílem ohrozit ruskou vlast.

Pro budoucí vývoj Ruska posloužil Kornilov coby katalyzátor hněvu proti konzervativní a demokratické pravici – a to se odrazilo na rostoucí popularitě radikální levice, minimálně v Petrohradu aMoskvě. Vojenské sověty mobilizovaly na podporu prozatímní vládě proti „kornilovovské“vzpouře. Ve Smolném paláci byl zřízen velitelský štáb a město bylo na nohou. Do příprav byli pozváni i bolševici, což podle Figese znamenalo jejich faktickou rehabilitaci po červencovém povstání. V sovětech byly sice síly mezi menševiky, esery a bolševiky vyrovnané, ale mobilizační dynamikou a hlavně vojenskou silou disponovali hlavně rudí – radikální kronštadtští námořníci se spolu s probolševickými železničáři postarali o to, aby se jednotky věrné Kornilovovi do Petrohradu nedostaly.

Vojáci byli zmatení – Kornilov i Kerenskij se zaštiťovali ochranou výsledků revoluce. Ještě víc se prohloubila propast mezi vojáky a důstojníky. Na bolševická hesla o moci sovětům, půdě rolníkům a míru všem běžní vojáci slyšeli. Na rozdíl od pozdějšího sovětského mýtu se žádný skutečný boj vlastně neodehrál. Kornilov se dostal do defenzivy a nebyl s to vysvětlit veřejnosti, že není vzbouřenec a zrádce. Kerenskij vyzval vojenské velitele, aby nadále ignorovali Kornilovovy příkazy a nařídil Krymovovi zastavit postup na Petrohrad. Krymov se 30. srpna – se slovy „… poslední kartu pro záchranu vlasti přebili – už není proč žít…“– zastřelil. Kornilov byl 1. září zatčen a uvězněn.

Kerenskij nad Kornilovem zvítězil a stal se ve svých očích zachráncem revoluce. Ve skutečnosti prohrál. Znepřátelil si pravici, levici si nezískal a disgustovaní důstojníci jej pak nechali na holičkách, když v říjnu 1917 zaklepali na bránu Zimního paláce bolševici. Mohl se opájet vládou nad pětičlenným direktoriem, které vzniklo 1. září a skládalo se z neznámých lidí. Střet mezi ministerským předsedou a velitelem ozbrojených složek otevřel podle Pipese bolševikům dveře k uchopení moci. Následující dva měsíce se proměnily v čekání, kdo Rusko ovládne. Na svobodu se v důsledku kornilovského „puče“dostali klíčoví muži bolševického převratu – Lev Trockij, Vladimir Antonov-Ovsejenko a P. E. Dybenko.

Díky účasti na obraně Petrohradu před Kornilovem zůstaly desítky tisíc pušek v rukou rudých gardistů. Vojenský revoluční výbor, který se stal mozkem bolševického převzetí moci, si vyzkoušel všechny postupy i komunikační spojení právě na přelomu srpna a září.

Údajný puč vrchního velitele Lavra Kornilova proti ruské prozatímní vládě, který se odehrál na přelomu srpna a září 1917, bývá pro svůj zmatečný i trochu operetní průběh v dějinách ruské revoluce přehlížen. Připravil však úrodnou půdu pro bolševický převrat. Bychovský klášter, kde byl Kornilov vězněn, se stal centrem odporu nejen proti bolševikům, ale i celé levici. Zde se zformovalo vedení budoucí „bílé kontrarevoluce“.

Místo epilogu

Bychovský klášter, kde byl Kornilov vězněn, se formoval coby centrum odporu nejen proti bolševikům, ale i celé levici. Zde se zformovalo vedení budoucí „bílé kontrarevoluce“(vedle Kornilova tu například „seděl“i Anton Děnikin), které bude v následné občanské válce bojovat proti „rudým“. Po bolševickém převzetí moci v listopadu 1917 Kornilov prchá a vydává se na Don do Novočerkassku, aby velel Západoruské dobrovolnické armádě proti Rudé armádě. Osud mu vyměřil málo času – 13. dubna 1918 ho při útoku na Jekatěrinodar zabil dělostřelecký granát. Byl tajně pochován, ale bolševici jeho tělo vykopali a zhanobili.

A František Mrňák? Po zatčení byl vojenským soudem v Prešpurku odsouzen k trestu smrti, ale nakonec vyvázl s deseti lety – i proto, že byl prohlášen za nevyzrálou osobnost, manipulovanou Kornilovem. Mrňákova sláva se rozšířila i mezi československými legionáři. Při transportu z jednoho vězení v září 1918 uprchl a šťastně se dočkal konce války. Žil pak obyčejným životem a mohl se pyšnit titulem „čestný legionář“.