Obrazy z politicky zjitřeného světa
Nejprve fakta pro připomenutí. Festival, nazvaný Rencontres d’Arles, byl založen roku 1970. Každoročně přitahuje davy lidí (loni jejich počet poprvé překročil sto tisíc). A má ze všech fotografických přehlídek největší rozpočet – letos přes sedm milionů eur, více, než mají k dispozici organizátoři výtvarného Benátského bienále. Především v úvodním týdnu akce se v nevelkém provensálském městě (žije v něm zhruba padesát tisíc lidí) s bohatou historií potkávají příznivci fotografie se slavnými fotografy, kurátory a celebritami. Díky stále většímu počtu různých tvůrčích dílen, komentovaných prohlídek nebo přednášek si však festival udržuje přitažlivost až do závěrečného dne, kterým letos bude 24. září.
Ředitel festivalu Sam Stourzé, jenž před třemi lety vystřídal svého dlouholetého předchůdce Françoise Hébela, zrušil předchozí často velmi úzké tematické zaměření výstavního programu. Letos jsou čtyři desítky oficiálních festivalových výstav (kromě nich jsou v Arles k vidění další desítky expozic z alternativního festivalu Voies Off) rozděleny do řady menších kategorií. Většině návštěvníků je ovšem jedno, zda expozice patří to tohoto, či onoho okruhu, nýbrž je zajímá především její kvalita. A letos je na co se dívat.
Existují fotografické festivaly s větším počtem výstav i návštěvníků. Ale žádný z nich není starší a prestižnější než festival v jihofrancouzském Arles. Úroveň řady výstav letošního ročníku je vysoká a ukazuje, že současné vedení přehlídky má vůli naslouchat signálům doby.
Vynikající je kupříkladu retrospektiva Němce Michaela Wolfa, skvěle instalovaná v impozantním prostoru odsvěceného gotického chrámu. Hlavním tématem jeho novější tvorby je život v moderních světových metropolích. Nebývá to příliš optimistický pohled. V Hongkongu, kde Wolf už mnoho let žije, vytváří obrazově mimořádně působivé velkoformátové fotografie stereotypních činžáků o desítkách poschodí, v jejichž malinkých bytech se často tísní rodiny o třech generacích. V Tokiu po několik let s velkou expresivitou fotografoval cestující tamního přeplněného metra, které v dopravní špičce musejí zřízenci do vozů doslova vmačkávat. Ve voyeuristických pohledech do rozsvícených oken chicagských mrakodrapů se zase zabýval ztrátou soukromí. Ale nejsilnější částí jeho arleské výstavy je soubor portrétů mizerně placených dělnic a dělníků z čínských továren na hračky, zasazených do obří instalace dvaceti tisíc jejich plastových výrobků, nakoupených na amerických bleších trzích a v tamních bazarech.
Téma života ve velkoměstech rovněž dominuje daleko menší expozici raných děl Američana Joela Meyerowitze. Ten od sedmdesátých let začal – jako jeden z prvních – invenčně uplatňovat výrazné barvy v subjektivně zobrazených scénách z newyorských ulic. Později svůj zájem přesunul k lyričtějším záběrům z pláží a přímořských letovisek, ale právě a především starší, přízračně působící pouliční fotografie zapříčinily po letech určitého přehlížení jeho nedávný comeback mezi nejuznávanější americké průkopníky barevné dokumentární fotografie, kam nepochybně patří společně s Williamem Egglestonem a Stephenem Shorem.
Surrealismus, korektnost, kvalita
K diváckým atrakcím letošního Rencontres d’Arles se vedle výstav Wolfa a Meyrowitze řadí expozice Annie Leibovitzové. Tato proslulá americká portrétistka se před časem dostala do velkých finančních problémů, takže nepochybně přivítala nabídku nadace LUMA, vedené švýcarskou mecenáškou umění (a spolumajitelkou farmaceutického gigantu La Roche) Majou Hoffmannovou, na odkoupení archivu několika tisíc svých fotografií. V Arles jsou z nich nyní představeny nejstarší práce z let 1970 až 1983. Jen malou část ovšem tvoří vtipně inscenované portréty amerických celebrit, které jsme kdysi mohli vidět i v Národní galerii v Praze. Převládají reportážní a dokumentární snímky, například ze zákulisí amerického turné skupiny Rolling Stones v roce 1975, plného drog a divokých večírků, ale také z prezidentských volebních kampaní nebo ze života vlastní rodiny.
Zdaleka ne všechny autorčiny snímky však čestně prošly sítem času. Záměrně ledabyle instalovaná expozice, akcentující rozsáhlost archivu, působí přeplněně, divák se ztrácí v ohromném množství černobílých fotografií kolísající kvality; výborné soubory jsou často přebity nudnými záběry. Řada témat se opakuje. Annie Leibovitzová je nepochybně skvělá fotografka, ale v případě její arleské výstavy platí, že méněmnohdy znamená více.
Jestliže prezentace Leibovitzové je určitým zklamáním, výstava Rogera Balle- na, Američana žijícího v Jihoafrické republice, je naopak příjemným překvapením. Ballen se už před delším časem odklonil od svých uhrančivých portrétů lidí z okraje společnosti (byly k vidění na předloňské autorově retrospektivě v pražském Kafkově domě) k vysoce stylizovaným inscenovaným pracím, které kombinují fotografie, kresby, malby a divadlo. V Arles nápaditě využil prostředí zchátralého starého domu k vytvoření rozsáhlé instalace, v níž jsou dvojrozměrné fotografie propojeny s rozbitým zaprášeným nábytkem, loutkami či vycpanými zvířaty, a jsou tak součástí přízračně působícího prostoru, který našinci může připomenout některá surrealistická díla Jana Švankmajera.
Přímo surrealismu a jeho vlivu na aktuální tvorbu je pak věnována expozice Pompidouova centra v Paříži. Polská kurátorka jeho fotografické sbírky Karolina Ziebińská-Lewandowská na několika tématech konfrontuje známá díla surrealistů Mana Raye, Reného Magritta, Hanse Bellmera a dalších s pracemi současných tvůrců, mezi něž zařadila i koláže Evy Koťátkové, fotografické dokumentace akcí Jiřího Kovandy a Karla Milera a jednu inscenovanou fotografii Lukáše Jasanského s Martinem Polákem (v katalogu jsou reprodukovány i erotické koláže Jindřicha Štyrského z cyklu Emilie přichází ke mně ve snu, ale ty na výstavě chybějí, protože Pompidouovo centrum nevlastní jejich originály).
Bohužel je to jediná účast našich autorů v oficiálním programu. Arleský festival až na několik výjimek, k jakým patřily třeba výstavy Josefa Koudelky nebo malá expozice o Václavu Havlovi na snímcích Bohdana Holomíčka, už mnoho let téměř ignoruje českou fotografii (ale i tvorbu z dalších zemí Visegrádu). Ve Francii to sice není úplně obecný trend ( například festival Transphotographiques v Lille uvedl několik velkých expozic našich fotografů), ovšem nepochybně to dosvědčuje, že naše část Evropy tam zrovna nestojí v ohnisku zájmu ani není součástí snahy o politickou korektnost, na niž v Arles jinak kladou důraz – leckdy i za cenu kvality.
Letos je v tomto ohledu nejkřiklavějším případem udělení hlavní ceny za historickou knihu zcela průměrné monografii Latifa Alaniho, jehož portréty, pohlednicové záběry různých staveb a běžné obrázky z každodenního života v 60. a 80. letech by u poroty asi sotva vzbudily takový zájem, pokud by autor nepocházel z Iráku.
Na druhé straně skutečnost, že lze spojit politickou angažovanost s uměleckou kvalitou, skvěle ukazuje italský člen agentury Magnum Alex Majoli, jenž zpracovává aktuální témata migrace či vzrůstajícího pravicového populismu v nadčasových fotografiích, které kompozičně i mimořádně působivým šerosvitným osvětlením připomínají obrazy starých mistrů.
Po loňské tvorbě z Afriky je letos jednou z dominant výstavního programu tvorba z Latinské Ameriky, jež vykazuje stylová a tematická specifika i disponuje řadou vynikajících autorů. Její festivalové představení však není příliš reprezentativní. Největší expozice, Městské impulzy, zahrnuje přes tři stovky fotografií z období 1960 až 2016 ze sbírky manželů Poniatowských. Obsahuje řadu silných děl, ale naprosto nudná stereotypní instalace s osvětlením hodícím se spíše do márnice než galerie neumocňuje celkový dojem. Navíc tematické zaměření výstavy na město apriorně znemožnilo zařadit díla mnoha významných tvůrců, kteří se orientují na jiné oblasti. Protože letos ve Francii probíhá Rok Kolumbie, jedna z velkých výstav představuje stylově i kvalitativně značně různorodé fotografie a videoprojekce osmadvaceti autorů z této země. Ve svém celku však nepřesvědčují, že by tam vznikala nějak výjimečná díla.
Uvidíme za rok
Expozic z různých zemí mimo Evropu, USA nebo Japonsko je v Arles už tradičně dost. Tentokrát zaujme třeba výstava fotografie z Íránu, která nabízí široké spektrum pohledů na život v této zemi za osmatřicet let, jež uplynula od tamní islámské revoluce. Vedle sebe se ocitají snímky zfanatizovaných žen v černých čádorech, okupujících po návratu ajatolláha Chomejního se samopaly v ruce univerzitu v Teheránu, a moderně oblečených mladých lidí, v soukromí toužících po zcela jiném životním stylu, než jaký jim vnucuje režim.
Radikální proměnou prošla tradiční soutěžní výstava Objevy. Nominace pro výběr deseti tvůrců totiž letos neprováděli fotografičtí teoretici a muzejní kurátoři, ale významné komerční fotografické galerie z různých zemí. Zatímco v posledních letech se na výstavě často objevovaly konceptuální projekty a instalace s marginální rolí samotné fotografie, letos prakticky všichni nominátoři dali přednost tradičnějším i snadněji čitelným a interpretovatelným dílům, i když také v nich jsou někdy snímky propojeny s projekcemi, texty i trojrozměrnými objekty. Také zde hrají velkou roli politická témata – například Angličan Guy Martin mnohovrstevnatě ukazuje potlačování zbytků sekulárního státu v Turecku, Švýcar Philippe Dodouit dokumentuje, jak se z části Sahary, dříve oblíbené turisty, stala nebezpečná oblast ovládaná po zuby ozbrojenými islamisty a obchodníky s drogami.
Letošní festival v Arles je zkrátka zaměřený ještě političtěji než dříve. Zda je to součástí dlouhodobé strategie jeho nového vedení, nebo jde jenom o reakci na výjimečnou politickou situaci, uvidíme příště.
Expozic z různých zemí mimo Evropu, USA nebo Japonsko je v Arles dost. Tentokrát zaujme třeba výstava fotografie z Íránu, která nabízí široké spektrum pohledů na život v této zemi za osmatřicet let, jež uplynula od tamní islámské revoluce.