Skvělá operní atrakce a zadarmo
Stalo se už pěknou zvyklostí, že začátek nového školního roku je spojený s výletem za operou do Divoké Šárky v Praze 6. Tentokrát se zítra od 14. hodiny zdejší údolí rozezní Jakobínem Antonína Dvořáka.
Letošní nastudování se opět odehraje v režii Jany Divišové a Renée Nachtigallové a orchestr Národního divadla bude dirigovat Jan Chalupecký. A vystoupí také přední sólisté první scény – František Zahradníček jako Hrabě Vilém, Roman Janál jako jeho zavržený syn Bohuš a Dana Burešová v roli jeho milující ženy Julie, Pavel Horáček coby jeho mocichtivý synovec Adolf nebo Luděk Vele jako směšně nabubřelý purkrabí Filip. Učitele Bendu, který znesvářené vztahy díky hudbě urovná, vytvoří Jan Ježek a mladý zamilovaný pár učitelské dcery Terinky a mysliveckého mládence Jiřího diváci uslyší v podání Jany Sibery a Aleše Brisceina.
Z šáreckého údolí se ale stalo až jakési novodobé operní poutní místo – vždyť které divadlo se může pochlubit, že do „hlediště“přijde na až sedmnáct tisíc diváků
rozjeli velkoryse – při otevření v roce 1913 Prodanou nevěstou hlediště pojalo neuvěřitelných 10 tisíc sedících diváků a 8 tisíc k stání. To je dnes zhruba kapacita Sazka areny. A na produkcích se podílely různé amatérské divadelní spolky i zvířectvo místních chovatelů. Záměr Jany Divišové a Renée Nachtigallové tento amfiteátr znovu oživit se zpočátku zdál až bláznivý a nerealizovatelný – už jen proto, že z původního divadelního prostoru a vybavení nezbylo prakticky nic: stráně, kde dříve byly umístěny lavice pro diváky, zarostly od té doby vysokým lesem a houštinami. Celou historii se spoustou fotografií shrnuje výpravná publikace, která zde bude opět k mání.
Z šáreckého údolí se ale stalo až jakési novodobé operní poutní místo – vždyť které divadlo se může pochlubit, že do „hle- diště“přijde na představení až sedmnáct tisíc diváků – to je dvacetkrát vyprodané Národní divadlo! Rodiny s dětmi a kočárky, včetně „náctiletých“(neodcházejí po prvním dějství) i seniorů (často s holemi ve strmém svahu), baťůžkáři i uřícení cyklisté – a evidentně jim nevadí ani půlhodinová pěší túra, ani nepohodlí kořenů, kamenů a šišek, ani stromy, které omezují výhled na palouk. Ten se pro jedno sobotní odpoledne ročně stane nikoli rejdištěm pro divoká prasata, ale jevištěm.
Zpívat, i když padá mlha
Motivace diváků by jistě stála za sociologickou studii – ale z jejich hovorů a z vybavení od karimatek až po sedátka a deky bývá zřejmé, že mnozí už mají za sebou opakovanou zkušenost a chodí „najisto“. Zkušení radí začátečníkům, ně- kteří zasvěceně mluví o tenoristovi Aleši Brisceinovi , jiní se ptají, co je to tenor, a přiznávají, že se za operou takhle vypravili poprvé a do normálního divadla by nešli. A cestou zpátky se dělí o své zážitky – operní nadšenci mluví uznale o tom, jak Janě Sibeře vyšly koloratury, hlavně dětem se líbí kočár tažený koňským dvojspřežím nebo lovecký pes. Při Libuši v roce 2010 s Evou Urbanovou v titulní roli si dokonce vytleskali opakování závěrečného proroctví, i když už se soumrakem padala chladná mlha. Produkce totiž skutečně nabízí opery s kvalitním obsazením orchestru a sboru Národního divadla a předních sólistů, kteří se sem rádi a opakovaně vracejí. A je to pro diváky zadarmo.
Jana Divišová a Renée Nachtigallová „tvrdošíjně“sázejí na českou operu. Je až překvapivé, kolik titulů české operní klasiky se hodí do scenérie palouku s horizontem lesa v pozadí – Prodaná nevěsta, Rusalka, Jakobín, Libuše, Dalibor, Hubička, Čert a Káča, Dvě vdovy. Vše bývá dobře nazvučeno, sólisté mají mikroporty a v lesních podmínkách je třeba ocenit i práci zvukařů.
Open air produkce jsou závislé na počasí – těžko říci, kdo vlastně nad novodobým šáreckým Přírodním divadlem drží ochrannou ruku, jestli „čerti“nebo ten nahoře, ale za těch dvanáct let ještě nikdy nezapršelo. I na neděli 3. září je předpověď příznivá.
Antonín Dvořák: Jakobín. Režie: Jana Divišová a Renée Nachtigallová, dirigent: Jan Chalupecký. Divoká Šárka 3. 9.