Dvojí diktát moci v Koreji
MICHAL TOMÁŠEK
Překvapení u analytiků jihokorejské politiky a jihokorejského práva vyvolalo odsouzení dědice konglomerátu Samsung I Če-jonga. Verdikt je zatím nepravomocný a ukládá mu pět let vězení kvůli úplatku v aféře kolem sesazené prezidentky Pak Kun-hje. Přísnost trestu je srovnávána se shovívavostí soudu ve věci jeho otce I Kun-hia, kterého kdysi soud sice odsoudil za daňové úniky, ale následně byl omilostněn za „zásluhy o rozvoj jihokorejského hospodářství“.
Rozdíl nicméně není v právní kvalifikaci obou skutků, nýbrž v politické atmosféře obou procesů. Stejně jako v politické atmosféře jednání korejského Ústavního soudu, který prezidentku zbavil mandátu, oproti politické atmosféře jednání téhož soudu, jenž v roce 2004 odmítl impeachment z korupce rovněž obviněného prezidenta Ro Mu-hjona.
Rozdílnou politickou atmosférou míním masové protesty, které oba letošní procesy provázely. V době Ro Mu-hjonova procesu jeho politická strana zaznamenala výrazný volební úspěch, čili veřejné mínění mu bylo spíše nakloněno. Nejde patrně o to, že by soudy řídily názory demonstrantů. Spíše o odraz tradiční mentality.
Korejská právní kultura vyrůstala po tisíciletí pod vlivem právní kultury čínské, kde platilo, že každá moc závisí na „mandátu nebes“. Může trvat tak dlouho, dokud nebesa nedají najevo, že s nositeli moci nejsou spokojeni. Jejich nelibost se může projevit třeba přírodními pohromami, hladomorem, ale také masovými nepokoji. Soudci tedy mohli vidět i signál nebes a souzení, že jejich mandát ztratili.
Obrovská moc konglomerátů
Úvaha, jestli odsouzení šéfa Samsungu může otřást jihokorejskou ekonomikou, je o něčem jiném. Firma patří mezi největší obchodní a finanční konglomeráty, zvané čäboly. Jde o nástupce japonských konglomerátů, které začaly vznikat v Koreji v téže době, kdy je v Japonsku po roce 1945 Ame- ričané zrušili. K jejich upevnění došlo v době autoritářských vlád, takže s počátkem demokratizace Jižní Koreje byl jejich vliv tak obrovský, že kontrolovaly zhruba dvě třetiny jihokorejské ekonomiky.
Při velké východoasijské krizi z let 1997–1999 sice jedenáct čäbolů zkolabovalo, ale přesto v desátých letech našeho století drží třicet čäbolů, v čele s takovými jmény jako Hyundai nebo Samsung, kontrolu nad zhruba polovinou jihokorejské ekonomiky.
Je nad veškerou pochybnost, že čäboly jsou z hlediska západního soutěžního práva pokládány za monopoly a že jihokorejská vláda pod tlakem mezinárodních institucí, zejména Mezinárodního měnového fondu, by měla takové společnosti alespoň regulovat, pokud ne zcela vymýtit.
Antimonopolní zákon se nezdá být příliš účinný, protože samo dominantní postavení nezakazuje a v rámci zákazu jeho zneužití není schopen postihnout osobní a rodinné vazby v takových konglomerátech. Rodinné klany například kontrolují společnosti prostřednictvím jiné soukromé společnosti stojící vně celé pyra- midy. Třeba pyramidu společnosti Samsung řídila soukromá společnost Samsung Everland, ovládaná právě synem prezidenta Samsungu.
Antimonopolní zákon přistoupil k definici čäbolu jakožto velké obchodní skupiny a snaží se některé praktiky omezovat, například vzájemné držení obchodních podílů, vzájemné záruky za dluhy. Původně zakázal zřizování holdingových společností, aby ho v roce 1999 opět povolil s odůvodněním nezbytné ekonomické restrukturalizace. Jestliže tedy aplikace jihokorejského antimonopolního práva funguje, pak zhruba v polovině ekonomiky. V té druhé, ovládané čäboly, jeho interpretace omezuje vliv těchto konglomerátů jen velmi pomalu.
čäbolů