Film jako škola dirigování
Když letošní Pražské jaro zahajovali tradiční Mou vlastí Bedřicha Smetany Vídeňští filharmonikové s dirigentem Danielem Barenboimem, byla to událost vskutku mimořádná. Světoběžník Barenboim, známý svou snahou o sbližování národů Izraele a Palestiny skrze hudbu, považuje Mou vlast za mimořádnou skladbu: „Neznám žádný jiný národ, o němž existuje taková hudební výpověď, jako je Má vlast. Být vlastencem znamená být šťastný a hrdý na to, co mi má země dala. A to vnímám v Mé vlasti.“Cyklus šesti programních symfonických básní inspirovaných českou krajinou, historií i legendami si tento legendární dirigent vybral jako hlavní bod své loňské sezony – nastudoval ho nejprve se „svou“Staatskapelle Berlin, kterou vede už 25 let. Na dva berlínské koncerty v prosinci loňského roku bezprostředně navazovalo uvedení s Vídeňskými filharmoniky nejen celkově čtyřikrát ve Vídni, ale v rámci prosincového a květnového turné tohoto orchestru v Praze, v Paříži, Kolíně nad Rýnem, Mnichově a Linci.
LN Jak vznikl nápad natočit dokument o Barenboimově studiu Mé vlasti?
Zpočátku byl zamýšlený jako životopisný film o Barenboimovi, včetně jeho politických postojů. Jenže on prohlásil, že o politice mluvit nechce, ale chce se věnovat jen hudbě. Uvítal jsem to, protože si myslím, že je vždy lepší se koncentrovat na jedno téma. Když se ukázalo, že bezprostředně za sebou budou probíhat jeho zkoušky Mé vlasti se dvěma orchestry, bylo jasné, že máme jedinečnou příležitost zachytit práci tak významného dirigenta při nastudování této české ikonické skladby.
LN Jaké další „vrstvy“jste do dokumentu zakomponoval?
Ve filmu do záznamu zkoušek vstupují hudebníci obou orchestrů se svými názory a postřehy. Maestra jsem zachytil i při jeho návštěvě v pracovně Bedřicha Smetany v Jabkenicích. Jeli jsme tam s ním hned po zahajovacím koncertě Pražského jara. Během natáčení se totiž ukázalo, že Smetanu vnímá hlavně prostřednictvím hudby, ale životopisné a skladatelské detaily do hloubky neznal. Byl třeba překvapený faktem, že Tábor je město, které stále ještě stojí, že hora Blaník skutečně existuje. Přeložili jsme mu Smetanovy popisy jednotlivých částí – byl nadšený a četl to nejen hráčům orchestru, ale i při veřejné generálce pro mladé publikum.
LN Odkud pochází Barenboimův zájem oMou vlast?
Zná ji v provedení Rafaela Kubelíka, ten je pro něj opravdu tím největším vzorem. A silně a upřím- ně vnímá i vztah k vlasti. On sám vlastně nikde není úplně doma – židovská rodina ruského původu, on sám narozený v Argentině, francouzská a nyní ruská manželka, několik občanství, šest jazyků... Možná proto je pro něj vlast tak důležitá.
LN Bylo obtížné získat souhlas k natáčení zkoušek a dívat se tak Barenboimovi „pod ruce“?
Chtěl jsem být v Berlíně už na první ze šesti zkoušek, ale to maestro nedovolil. Nejspíš proto, že sám teprve hledal své pojetí Mé vlasti. Mohli jsme točit až od třetí zkoušky. Bylo to dost dramatické, do té doby jsem neměl možnost se s ním vůbec setkat, vše jsme řešili přes jeho agentku. S Vídeňskými filharmoniky jsme už mohli být od začátku zkoušek. LN Jak vznikla myšlenka navazování stejných míst ze zkoušek v Berlíně a ve Vídni?
Definitivně vlastně až ve střižně. Měli jsme celkem asi čtyřicet hodin hrubého materiálu, který by mohl sloužit jako škola dirigování. Když jsme hledali klíč, jak ho uspořádat do filmu, vykrystalizoval sled daný hudební stavbou Mé vlasti. Najednou jsme si uvědomili, že je jedno, se kterým orchestrem zkouší, že jde o to, jak Barenboim „slyší“Mou vlast a jak svou představu předává orchestru.
Proto jsem také zvolil zcela pragmatický název – Barenboim / Smetana / Má vlast. Všechna tři jména mají ve filmu stejnou váhu. Takový postup ale nelze vymyslet dopředu, natočený materiál si musíte důkladně „osahat“ze všech stran, dokud nepřijdete na to, jak nejlépe funguje. Že ve finále hotový dokument vypadá tak samozřejmě a jednoduše, je velká zásluha střihače Marka Opatrného. Najít návaznosti, vynechat to méně důležité a zdůraznit to podstatné... Jen tak přimějete diváka, aby se těšil na to, co přijde v další scéně.
Režisér Martin Suchánek natočil dokument o nastudování Smetanovy Mé vlasti pod taktovkou Daniela Barenboima. Režisér přiznává, že komunikace se slavným dirigentem nebyla jednoduchá. Hotový film prý ale přijal nadšeně. Snímek Barenboim / Smetana / Má vlast má dnes premiéru v kině Lucerna a zároveň jej od 20.20 uvede ČT art.
LN Jak se lišily zkoušky berlínských a vídeňských filharmoniků a jejich provedení?
Hodně. Němci jsou jiní než Rakušané už povahou, to bylo cítit – berlínské pojetí bylo striktnější, Vídeňané Mou vlast rozvlnili jako lány obilí. Barenboim ale hodně dbal na artikulaci u obou orchestrů. V Berlíně vládla na zkouškách přísná kázeň. Když dirigent vstoupil, bylo absolutní ticho, všichni byli naprosto koncentrovaní. Hráči Vídeňských filharmoniků, možná proto, že se o nich říká, že jsou nejlepší, brali dirigenta zpočátku tak trochu na lehkou váhu. Když někteří zrovna nehráli, koukali do mobilů a to maestra opravdu vytočilo. Nejvíc mu vadila nesoustředěnost ve chvíli, kdy on ze sebe vydával maximum.
LN Zasahoval nějak Barenboim do natáčení a konečné verze dokumentu?
V průběhu natáčení si nás prakticky vůbec nevšímal. Komunikace s ním byla obtížná, má kolem sebe hradbu, za kterou nikoho nepustí. Když jsem mu pak do Berlína přivezl ukázat hotový film, měl jsem strach, jak přijme střihy v hudbě a skoky z jednoho orchestru do druhého. Třeba když začne frázi berlínská harfenistka a dokončí ji vídeňská. Film ale přijal velmi nadšeně, jen si přál vypustit místo, kde řeší právě tu zmíněnou nesoustředěnost hráčů a kdy pochopíte, že dirigování není jen procházka růžovým sadem.
Autorka je operní kritička Scenárista, režisér a fotograf. Absolvoval Večerní školu fotografie u Jána Šmoka (1976–77) a režii dokumentárního filmu na FAMU (1983). Mezi jeho snímky patří Legenda jménem Kubelík, Antonín Dvořák – Deo Gratias nebo Ecce homo – Bedřich Smetana.