Divadlo jako volební trenažér
U zrodu Drummondovy one-man show stálo skotské referendum o nezávislosti z roku 2014. Dramatik, zprvu nezaujat nabídkou psát o politice, změnil názor, když se seznámil s levicovým radikálem (a včelařem) Ericem. Osobnost svérázného obyvatele rybářského městečka na severu Skotska ho natolik pohltila, že pod jeho vlivem přehodnotil svůj dosavadní světonázor...
Drummondova osobní zkušenost je páteří spíše zábavného než skutečně poučného vyprávění. Nakonec se uzavírá didaktickým proslovem o nutnosti tolerance cizího názoru. Je to teprve alternativní komentář, prostupující performerův monolog v podobě „hlasu lidu“, co mu dodává dynamiku. Inscenace svým scénografickým řešením může připomenout televizní soutěže typu AZ-kvíz (skulptura zavěšená uprostřed arény sestává z šestiúhelníkových obrazců evokujících včelí plástve). Jen místo vědomostí posuzuje morální stanoviska diváků-aktérů. Ti mají průběžně nabídnout vlastní řešení jedné z četných variant známého etického dilematu: nechají vlak, aby přejel pět nic netušících dělníků, nebo přehodí výhybku a pošlou místo nich na smrt jednoho dělníka na jiné koleji? Zatímco se rozhodují stisknout tlačítko pro ano, resp. ne na svých hlasovacích zařízeních, ubíhá jim časový limit, dramaticky podkreslený světelným efektem. Výsledek „referenda“, okamžitě vyčíslený na závěsných obrazovkách, dá za pravdu jen té části obecenstva, která se „trefila“do většinového vkusu. Můžete být překvapeni, ale i zahanbeni, ukáže-li se, že váš názor „prohrává“, je nepopulární, ostatní ho nesdílí. A vy jste možná rádi, že právě teď nemusíte sdílet svou identitu s ostatními. Anebo právě naopak.
Zkušenosti s brexitem a Trumpovým zvolením přivedly londýnské Národní divadlo k diskuzi o principech demokracie. Na pouhé dva týdny zařadilo do repertoáru interaktivní projekt Roba Drummonda Většina (The Majority). A podobně jako ve hře Terror divadla Lyric Hammersmith se zde publikum v roli voličské obce stává objektem zkoumání.
Každé představení je jiné
Angažovanost zhruba čtyřsetčlenného publika spoluvytváří představení. Podle složení publika (a možná i jeho aktuálního rozpoložení) pokaždé probíhá trochu jinak. Performer sice drží otěže, ale čím je hlasování o předestřené otázce nepředvídatelnější, tím divočeji se mu v rukou mohou smýkat. Produkce je tak zároveň sondou do hlavy „průměrného“návštěvníka Národního divadla.
Při mé návštěvě popsaly reakce obecenstva na úvodní sadu hlasovacích otázek jeho profil následovně: liberální běloška, která věří, že může věci změnit, ale není pevně rozhodnuta, má-li být účast ve volbách povinná a svoboda slova omezována. Úskalí sociologických průzkumů divadelního experimentu nicméně tkví v nespolehlivé interpretaci okleštěných, odosobněných dat.
O skotském referendu za nezávislost se toho příliš nedozvíme; tím méně o brexitu nebo Trumpovi (až na to, že 84,5 % lidí v sále nepovažovalo brexit za správnou volbu a Drummondova matka by prý Trumpa taky volila, jen aby se dozvěděla konec toho vzrušujícího příběhu). Produkce nezpochybňuje ani neospravedlňuje základní systémový mechanismus fungování západní společnosti. Někdy dokonce znehodnocuje své vývody vágně či banálně formulovaným dotazem. Dokazuje ale, že aktivizace hlasů obohacuje živé umění, pluralita postojů zase diskuzi (která se mezi jednotlivými účastníky rozproudila hned po konci představení). A s trochou nadsázky může sloužit i jako nácvik voličské zodpovědnosti.