Kouzlení s minimální mzdou

Vládní kroky lidi na minimální hranici příjmů víc poškodí, než jim pomohou

Blíží se volby a s nimi se dostává ke slovu i varietní přehlídka všech možných slibů a přání. A tak jako kouzelník tahá králíky z klobouku, tak i naše vláda vytahuje populistické trumfy z rukávu. Například nedávné zvyšování minimální mzdy.

Většina obyčejných Čechů vnímá růst minimální mzdy veskrze pozitivně, nebyla by ale schopna odpovědět, jak to pomůže jejich vlastní peněžence. Nebo trpí mylnou představou, že i oni sami dostanou automaticky přidáno. Většina z nich by nejspíš ani nebyla schopná vyjmenovat deset lidí, kteří minimální mzdu pobírají.

Minimální mzdu dnes v České republice vidí na výplatní pásce jen přibližně tři procenta zaměstnanců, což je asi 100 tisíc lidí. A je samozřejmě moc dobře, že jich není třeba desetkrát tolik. To, co už ale dobře není, je fakt, že minimální mzdu nám politici prodávají jako zbraň proti podnikatelům vykořisťovatelům. Ještě větší démonizace to je při současné míře nezaměstnanosti, kdy většina firem musí o lidi naopak tvrdě bojovat, a tím pádem jim přidávat. Podnikatelé, kteří platí svým zaměstnancům minimální mzdu, takzvaně „pod trhem“, na něm dlouho nevydrží.

Navíc v řadě případů za minimální mzdu pracují lidé, kterým to může vyhovovat. Například kvůli kratšímu úvazku nebo jiným omezením. Rostoucí minimální mzda jim pak může život spíš zkomplikovat než zlepšit.

Růst minimální mzdy zkrátka neznamená v dnešní české ekonomice růst životní úrovně. Ani oněm sto tisícům lidí, ani ostatním se život nezlepší. Buďme realisté. Minimální mzda není spásou pro obecný růst mezd. Naopak.

Sociální jistoty za osm stovek

Pojďme se na rozporuplný ekonomický nástroj minimální mzdy podívat trochu jinak. Pohledem, který vám odbory ani žádná z politických stran necelé dva měsíce před volbami nenabídnou.

Pokud někdo dnes bere měsíčně 12 200 korun hrubého, na účet mu přijde 10 469 korun. Reálně si tak díky vládě po- lepší o 829 korun. Zaměstnavatel ale za jeho práci odvádí více než 16 349 korun, což je o 1609 korun více než před navýšením zákonného minima. Přidaných 829 korun znamená pro firmu téměř dvojnásobné náklady navíc a ty bude chtít zpět především v pracovním výkonu. Zvyšování minimální mzdy tak mnohdy znamená vyšší zátěž na lidi, což mnozí z nich nemusejí zvládat.

Vezměme si dále profese, kterých se růst minimální mzdy dotkne. Jde o místa, která většinou nemají tak vysokou přidanou hodnotu, aby se vyplatilo je zachovat a někoho na nich zaměstnávat. Třeba u vrátných nejde ani zvýšit pracovní zátěž, ale jejich počet se dá snížit různými automatickými vstupními systémy. Vyšší minimální mzda tak těmto lidem nepomůže, ale připraví je o práci.

Pokud se přesto podnikatelé rozhodnou si je ponechat, budou se nepochybně snažit o daňovou optimalizaci. Namísto pracovních poměrů s plnou ochranou sociálních jistot tak tyto zaměstnance přesunou na dohody o provedení práce, živnosti a další typy úvazků. Za osm stovek přijdou o dovolenou, nemocenskou i ochranu před výpovědí. A lidé, kteří žijí z minima, nemohou čekat, že pro ně budou nemoc či důchod růžovou dovolenou. Navíc se ušetří na odvodech a nevydělá ani státní kasa.

Když už se dostaneme na takovou šikmou plochu, proč podvádět málo, když můžeme víc? Ještě dnes se pracuje běžně za hotové, takzvaně na ruku. Roste šedá ekonomika a pro zaměstnance to pak neznamená malé, ale vůbec žádné sociální zabezpečení.

Lepší než minimální mzda

Minimální mzdu využívají k dobývání politických cílů ti, kdo jsou zrovna schopni žonglovat pár stovkami měsíčně navíc. O to lehčí je takový trik, protože nejde o peníze ze státní kasy, ale z rozpočtu firem. Bohužel si je většina obyčejných lidí jejím významem tak nejistá, že takové triky neprokoukne.

Řešení růstu mezd je jinde. Musíme v ekonomice vytvářet více přidané hodnoty, musíme investovat do vzdělání tak, aby hlavním kritériem pracovního trhu byla co nejlépe kvalifikovaná pracovní síla. Stejně tak je potřeba pracovat s motivací firem přiznávat zaměstnance a nepodporovat šedou ekonomiku. I motivovat zaměstnance, aby nepodléhali tlaku firem na pro ně dlouhodobě nevýhodné typy úvazků bez sociálních jistot. Měli bychom také všemožně podporovat větší mobilitu pracovní síly, ochotu stěhovat se za prací, jak administrativně, tak i finančně.

Tím vším ve výsledku podpoříme ono často omýlané, ale veskrze správné nahrazení montoven s levnou prací. A to je běh na dlouhou trať, bohužel se však ještě mezi politiky sprintery nenašel žádný maratonec. Nezbývá tedy než se před volbami blaženě usmívat při tahání populistických trumfů z rukávu, kdy letošním vrcholným číslem je navýšení minimální mzdy.

Autor je hlavní ekonom společnosti Chytrý Honza