Obsah si do pomníků vkládáme my

Se zájmem jsem si přečetl článek Kryštofa Kozáka Duch Konfederace patří historii (LN 1. 9.). Domnívám se, že některé autorovy názory zasluhují korekci, celý článek pak několik podstatných dovětků. Nemám ani tak na mysli pochybnost o obecném autorově dezideratu „vrátit duch Konfederace zpět do učebnic historie“. Vždyť historie je jen konstruktem minulosti, jejím zpřítomněním. A mýtus boje Severu proti Jihu jako výlučný zápas o otroctví, tedy jako zápas Dobra se Zlem, se americké politické, ale zejména i intelektuální liberální levici stal vítaným a myšlenkově pohodlným karabáčem v boji za globální americké dobro, korektnost a pokrok. Myslím však, že takový obraz americké občanské války neobstojí.

Kořeny americké občanské války jsou přece mnohem komplexnější a hlubší, než abychom je mohli redukovat na zápas o otrokářství. Sever a Jih byly dvě ekonomicky, kulturně, mentalitně, nábožensky i historicky zcela odlišné země: drsný industriální moloch deroucí se o své místo na slunci proti konzervativně agrární společnosti. V rovině ideové šlo o střet mezi modelem politického a státoprávního uspořádání federace nebo konfederace, tedy spor o míru svrchovanosti jednotlivých států, konflikt, který Spojené státy dostaly do vínku již v době svého zrodu a který nebyl až do vypuknutí války vyřešen. Znovu a znovu se objevoval v souvislosti s rozšiřováním USA o nové státy v průběhu první poloviny 19. století. Mentální mapy Severu a Jihu se v mnohém liší i dnes. Zesnulý přítel Michal Černoušek mi kdysi vyprávěl historku, jak se v roce 1994 během své stáže na Texas Tech University snažil v baru zapříst hovor sdělením, že v USA právě probíhámistrovství světa ve fotbale. „V USA možná, v Texasu nikoliv,“zněla bryskní barmanova odpověď.

Dochovaná korespondence i memoáry vojáků Konfederace dobře ukazují, že mnohem spíše než boj za zachování otroctví byla pro většinu z nich právě obrana svrchovanosti jednotlivých států Jihu, spolu s obranou „vlasti“(či přesněji „vlastí“, neboť šlo opravdu především o identifikaci s jednotlivými státy, nikoliv Jihem jako celkem), onou primární hodnotou, pro kterou byli ochotni účastnit se po pět let jatek první industriální války mo- derní doby. To je ostatně zřejmě i hlavní motiv, proč generál Lee opustil službu ve federální armádě: „Nedokázal jsem se rozhodnout pozvednout svou ruku proti svým příbuzným, svým dětem a své vlasti.“Autor jako amerikanista to vše jistě ví, ve svém článku to však bohužel nezmiňuje.

Jižanský mýtus

Zcela nepřiměřený je autorův názor, že vítězství Severu má obdobný morální rozměr jako vítězství nad nacismem, implikující rovnítko mezi nacistickým režimem a Konfederací. Nacismus byl čirým, absolutním Zlem, americká občanská válka neštěstím, v němž ani jedna ze stran nehrála podle pravidel (vzpomeňme „vítězného“unionistického generála W. T. Shermana a jeho taktiku spálené země během „pochodu k moři“v roce1864). Otroctví, neslučitelné s moderní demokracií, by nepochybně bylo zrušeno i bez oněch 600 000 obětí války, jako se to postupně stalo jinde (například Velká Británie 1833, Francie 1848, Portugalsko 1869, Brazílie 1888).

Polemizoval bych též s názorem, že „jakékoliv pomníky Konfederace jsou z toho pohledu problematické, protože v sobě automaticky obsahují odkazy na rasovou hierarchii a bílou nadřazenost“. Pomníky samy o sobě nevyjadřu- jí vůbec nic: to my sami do nich v souladu s naším paměťovým diskurzem vkládáme odpovídající obsahy a struktury. Tyto interpretace se často, jak například dokládají osudy našeho mariánského sloupu, dramaticky liší v čase i napříč sociálním spektrem. Je samozřejmě třeba odsoudit všechny, kdo v „konfederační“pomníkové kultuře vidí fetiše svých rasistických předsudků. Nejde vlastně ani tolik o pomníky samotné. Hysterické volání po jejich odstranění je ve skutečnosti atakem na všechny občany, kteří nesdílejí hodnoty univerzitních kampusů, kteří se spoléhají především sami na sebe, v případě problémů nevolají 911 či předáky odborů a kteří si myslí, že lidé si své záležitosti mohou spravovat lépe na lokální úrovni než prostřednictvím federální byrokracie. Mnohdy to byly a jsou hodnoty, z nichž americká společnost povstala. Ano, jižanský mýtus je jistě převážně maskulinní. Není však genderová korektnost a s ní související krize maskulinity něčím, co naši kulturu ohýbá nepředvídatelným a zřejmě i nebezpečným směrem? V počítačových hrách hraji téměř vždy za Jih. Je otázkou, jak dlouho to bude ve virtuálním prostoru Velký bratr ještě tolerovat.

Autor přednáší na Filozofické fakultě UK a Metropolitní univerzitě Praha