Obnovme roli státu v řízení vysokého školství
Nestane-li se něco, co by situaci podstatně změnilo, zřejmě nás v září čekají protestní akce vysokých škol. Takové věci se samozřejmě děly i dřív, opravdovou novinkou však je, že tentokrát půjde o aktivity organizované přímo managementy univerzit. To odráží nejen jistou krizi ve financování vysokých škol, ale také obecnější a hlubší krizi vztahu vysokých škol a státu. Vysokoškolská politika v Česku se dostala do slepé uličky autonomie na straně jedné a nezájmu na straně druhé.
Začněme však krizí financování. Jde o fenomén zcela reálný, s jasnými krátkodobými projevy i dlouhodobými dopady. Výdaje státního rozpočtu na vysoké školy dosáhly historického vrcholu v letech 2009 a 2010 (téměř 25 miliard korun) a poté v souvislosti s úspornými opatřeními reagujícími na evropskou finanční krizi v letech 2011 a 2012 klesaly (na cca 22 miliard). To však bylo z velké části kompenzováno čerpáním evropských strukturálních fondů, takže se to tehdy v praxi neprojevilo dramaticky. Po nástupu současné vlády však v letech 2014 až 2016 přišel další pokles (na 20 miliard) a současně se zadrhlo čerpání strukturálních fondů v novém období. Operační program Vzdělávání, výzkum, vývoj má alokaci 75 miliard, z nichž přibližně 15 miliard je aktuálně rozděleno, ale jen mizivá část reálně vyčerpána. Tyto detaily jsou nezbytné pro pochopení, proč jsou tentokrát bojovně naladění i rektoři a nejde jen o „běžný“sociální neklid odborů a studentstva. Výdaje státu na vysokoškolské vzdělávání poklesly za sedm let o pět miliard, přičemž fakticky zmizel dřívější náhradní zdroj v podobě operačního programu. Pro dnešek přitom nechme stranou, zda je rozumnou a správnou politikou kompenzovat běžné výdaje státu z evropských fondů – to by bylo zcela jiné téma.
Ještě lépe náš problém vynikne při pohledu na podíl výdajů státu na vysoké školství vůči hrubému domácímu produktu (HDP). V době, kdy financování vysokých škol bylo na historickém vrcholu, se jeho podíl na HDP blížil 0,8 procenta, což je mezinárodně obvyklá hodnota ve vyspělých zemích. Letos to však činí již jen lehce přes 0,4 procenta. To je mimochodem méně než v roce 2000, ačkoli studentů vysokých škol je dnes o 100 tisíc více.
Cesta z krize nebude snadná
Důsledky této situace je nutné zformulovat jasně. Zatímco při debatách o vysokoškolských reformách v letech 2008 až 2012 šlo o to, jak vytáhnout přinejmenším některé české vysoké školy na špičkovou světovou úroveň, dnešní otázka již zní zcela jinak. A sice, jak zajistit alespoň minimálně přijatelnou kvalitu vysokoškolského vzdělání, aby talentovanější část mladé generace neodcházela do zahraničí, jak se to již druhou dekádu děje na Slovensku a v některých jiných zemích východu EU.
Proč jsme se však dostali do těchto konců? Velikou částí problému je pokřivené a hypertrofované chápání autonomie vysokých škol. V běžné zemi západního civilizačního okruhu se má samozřejmě za to, že vysoká školamá svobodu určování obsahu a organizace výuky, výběru profesorů a podobně. Američané tomu docela výstižně říkají „provozní autonomie“– „operational autonomy“. Že by se však (veřejná) vysoká škola měla svobodně rozhodovat o tom, co je smyslem její existence? Jevy odehrávající se v Česku, jako například že stát zřídí profesní vysokou školu, která „se rozhodne“, že by chtěla být univerzitou, by jinde vůbec nebyly možné.
Stát má v obecnosti tři funkce ve vztahu k vysokému školství: definuje společenskou objednávku, poskytuje financování a reguluje kvalitu. Vysoké školy se však u nás v posledních dvou dekádách vždy postavily do mohutné opozice, kdykoli stát vyjádřil nějakou svoji aktivní představu. Regulace kvality je – rozumně a ve shodě s mezinárodní praxí – věcí na vládě nezávislého akreditačního úřadu. Státu, respektive exekutivě, tak zbyla role poskytovatele peněz. Tak by se to vysokým školám asi i líbilo. Jenže bez jasně definované a také široké veřejnosti srozumitelné společenské objednávky se to stalo neobhajitelným.
Potřebujeme obnovit roli státu v řízení vysokého školství, kdy stát bude muset daleko razantněji zadávat vysokým školám společenskou objednávku a podle tvrdých dat hodnotit výkon. Nelze spoléhat jen na počty studentů a vědecký výkon, potřebujeme definovat také parametry vztahující se ke kvalitě samotné výuky, k její efektivitě (propadovost studentů) a také k podpoře moderních forem výuky, například k rozsáhlejšímu zapojení projektově orientované výuky ve spolupráci s podniky v profesně zaměřených oborech. To vše pak má svoje náklady. Cesta ven z nynější vysokoškolské krize nebude snadná ani příjemná. Je však nutné ji nastoupit, než začneme ztrácet nejlepší talenty v nastupujících generacích.
Autor je expertem ODS na vědu a výzkum