I bez klauna by Toho bylo dost
Filmový horor To natočený podle bestselleru Stephena Kinga je především nostalgickou vzpomínkou na dávné časy, kdy ještě děti chodily ven. Nejlépe funguje, když se nesnaží strašit.
Pokud by dnes chtěl některý filmař opravdu radikálně vystoupit z řady, natočil by film o hodném, veselém a bezelstném klaunovi. Protože něco takového je nepochybně to poslední, co diváci od chlapíka s žertovně pomalovanou tváří očekávají.
Pennywise, tančící klaun, kterého před více než třiceti lety stvořil spisovatel Stephen King, patří k těm nejznámějším úchylným klaunům v populární kultuře. Je to jen jedna z podob záhadné zlé entity, která v městečku Derry každých dvacet sedm let vyrazí ubližovat dětem a živit se jejich strachem.
„To“přebývá ponejvíce v kanalizaci, odkud také Pennywise vykoukne na první oběť v Kingově příběhu – šestiletého George, který si v proudu vody po mohutném lijáku pouští papírovou loďku.
Smolaři a nadpřirozeno
Georgovo zmizení zasáhne celou jeho rodinu, ale nejvíc se trápí jeho bratr Billy, protože ten ho samotného ven poslal. Jedenáctiletý Billy je členem dětské party Smolařů (či Nul), šesti kluků a jedné holky, drsně šikanovaných staršími spolužáky. Každý ze Smolařů má ještě nějaké své osobní trauma, to nejtěžší Beverly, jejíž otec je na ni velmi nezdravě fixovaný a její dospívání je proto utrpením.
Je tu tedy celá paleta hrozeb a děsů, jimž musí dětská parta čelit, přičemž nadpřirozené „To“se jeví jako metaforická podoba ostatních trápení. Je ale stejně reálné a nebezpečné jako ty běžné, všednodenní děsy.
Vypuštěné scény
Kingův příběh se odehrává ve dvou časových rovinách. Dětští hrdinové bojují se zlem nejprve v 50. letech a znovu se s ním pak utkávají jako dospělí v 80. letech, tedy v době, kdy kniha vyšla. Filmová adaptace (zatím) použila jen „dětskou“rovinu předlohy, ovšem adekvátně ji posunula – malý George tedy zmizí v roce 1988 a hlavní část příběhu se pak odehrává v létě 1989. Není to sa- mozřejmě jediná změna. Kingův román je opravdu tlustá bichle, a tak bylo nutné ledacos zredukovat a vypustit. (Mimo jiné také scénu, kvůli níž by film musel být do 18 let nepřístupný a je otázka, jestli by to stačilo.)
To, co zbylo, je svým způsobem povedený, ale také trochu nešťastný útvar. Vlastně už chybí (respektive přebývá) jen málo, a mohl by se promítat na festivalu dětských filmů: režisér Andy Muschietti vytvořil příjemnou studii dětské party s výraznými hrdiny a zajímavou dynamikou, navíc s nádechem nostalgie po časech bez monitorů a mobilních telefonů, kdy děti ve volném čase skákaly do vody a prolézaly všelijaká krajně nebezpečná místa.
Jak vyděsit dospělé
Zdánlivá dětská bezstarostnost působivě kontrastuje se soužením, které členové party mají, každý sám i všichni dohromady. Tato rovina příběhu by nejspíš obstála i sama o sobě, bez okázale strašidelných pasáží, a bylo by také jasnější, pro jaké publikum je určena.
Hororové momenty, počínaje uhryznutou dětskou rukou ještě před úvodními titulky, totiž snímek přece jen diskvalifikují pro publikum ve věku jedenáctiletých hrdinů. Zároveň je však otázka, zda jsou dostatečně rafinované, aby vyděsily to dospělé. Jak známo, a potvrzuje to i Kingův příběh, příšery se živí strachem – a nevzbudí-li ho, hynou. Bez ohledu na to, kolik mají zubů.
To