Rudolfinem zaznělo dvojí oratorium

Festival Dvořákova Praha začal dvěma verzemi oratoria Stabat Mater Netradiční ouvertura zavedla posluchače i do Kroměříže

Začátek 10. ročníku Dvořákovy Prahy byl dramaturgicky mimořádný. V Rudolfinu zazněly obě verze Dvořákova oratoria Stabat Mater pro čtveřici sólistů a smíšený sbor. Zatímco orchestrální znění se přiřadilo zejména po londýnském triumfálním přijetí pod Dvořákovou taktovkou v roce 1884 k jeho nejznámějším dílům, první verze z roku 1876 s klavírním partem místo orchestru, se objevuje stále spíše jako rarita a festival ji uvedl v české premiéře.

Byla považovaná za pouhou skicu, než se muzikoložka Markéta Hallová dostala k autografu drženému v soukromých rukách a doložila, že jde o ucelené dílo o sedmi částech. V té době stále ještě prakticky neznámý Dvořák ho přiložil spolu s Moravskými dvojzpěvy jako doklad svého talentu ke své třetí žádosti o státní stipendium pro chudé skladatele udělované rakouskou vládou.

Nenaplněné ambice

Oratoriem na latinskou sekvenci o bolesti Panny Marie před umírajícím Kristem na kříži se Dvořák smiřoval se smrtí své dcery Josefy. A to netušil, že ho vzápětí postihne další rána, když v roce 1877 měsíc po sobě zemřely jeho další dvě děti, roční dcera a tříletý syn. Zasažen touto tragédií se Dvořák ke Stabat Mater vrátil, dokomponoval pátou až sedmou část do desetidílného cyklu, kla- vírní part převedl do velké symfonické instrumentace včetně varhan a upravil altovou árii Inflammatus a řešení závěrečného polyfonního Amen.

Ani jedno festivalové provedení však výborný dramaturgický nápad interpretačně zcela nenaplnilo. Šéfdirigent a umělecký ředitel PKF – Prague Philharmonia Emmanuel Villaume na zahajovacím koncertu Dvořákovo Stabat Mater dirigoval poprvé a vstoupil tak u nás do přímé „konkurence“ nastudování Václava Talicha, Jiřího Bělohlávka nebo Rafaela Kubelíka. Jejich oduševnělosti, se kterou v jemných nuancích tempových změn a akcentů v obloucích frází zprostředkovali bolest, žal, úzkost i vyústění do naděje a víry v život, svým spíše odměřenějším uspořádáním nedosáhl.

Rozdíl tohoto Villaumova přístupu byl zřetelný zejména ve chvíli, kdy stejnou hudební frázi po orchestru přebíral sbor. Český filharmonický sbor vedený Pe- trem Fialou má výrazově odstíny Dvořákova Stabat Mater hluboce vstřebané a jeho výkon patřil při tomto provedení k vrcholům. Villaume pracoval hlavně s různými vrstvami dynamiky, když tlumil jemná pianissima, která však v komornějším obsazení smyčcové sekce nezněla zcela zaobleně. A vedle nich rozehrál fortissima tak mohutně, až zahlcovala zvukovou kapacitu Rudolfina. Vyváženost orchestru, sboru a sólistů udržel, provázanost jejich nástupů však hladká vždy nebyla.

Vcítění do Dvořákovy hudby

Kvartetu sólistů jednoznačně dominoval René Pape, kterého známe nejen z přenosů z Metropolitní opery, ale i z jeho pražského sólového recitálu v roce 2014. Jeho sonorní a měkce znějící bas měl nejen v „jeho“části Dej, ať patří Kristu Bohu v klenutých frázích slzu pokorné prosby. Způsob, jakým se obracel k Matce Boží, po něm žádný z dalších sólistů zopakovat nedokázal. Vcítění do Dvořákovy hudby ovšem vnesla do provedení také slovenská mezzosopranistka Jana Kurucová. Její barevný hlas žádající Pannu o ochranu se v „jejím“Inflammatu nesl nad těžkými kroky basových nástrojů Božího soudu.

Richard Samek na poslední chvíli zastoupil zdravotně indisponovaného Piotra Beczalu a lze mu tak odpustit jedno zaváhání v nástupu. Vládne sametovým barevným tenorem, ale pro vystižení soucitu, pláče a slz to nestačí.

Zklamáním byl výkon lotyšské sopranistky Kristine Opolaisové. V nedávném rozhovoru pro Lidové noviny se vyznala ze svého niterného vztahu k hudbě Antonína Dvořáka (vytvořila mimo jiné Rusalku v Bavorské a v Metropolitní opeře), avšak její hlas zejména ve výškách ve slabší dynamice zněl matně, občas intonačně nepřesně, příliš se chvěl a fráze ztrácely tah. Navázat na pojetí Gabriely Beňačkové, ale i Drahomíry Tikalové, Magdaleny Hajóssyové nebo Evy Urbanové je však obtížné.

Přímý přenos zahajovacího koncertu Dvořákovy Prahy mohli sledovat nejen diváci na ČT art, do svého programu ho zařadil i francouzsko-německý kulturní kanál Arte, ale velký zájmem vyvolala i příležitost zažít koncert v atmosféře dolní části Václavského náměstí, kde bylo Stabat Mater z vyprodaného Rudolfina vysílané na velkoplošné obrazovce.

Oratorium v Nadsklepí

Klavírní verze Stabat Mater zazněla na ouvertuře Dvořákovy Prahy. Tradicí putování po stopách Antonína Dvořáka festival před pěti lety oživil umělecký ředitel Marek Vrabec a sofistikovaně volený program koncertů povyšuje právě genius loci. Letošní cesta směřovala do Kroměříže, kde se Dvořák úzce přátelil se zdejší významnou rodinou Kozánků, nadšenými organizátory kroměřížského kulturního života, a za obrovských a dojemných ovací publika zde mezi roky 1886-1892 dirigoval spolková provedení svých velkých vokálních skladeb – oratoria Svatá Ludmila, Requiem a právě oratoria Stabat Mater (v orchestrální verzi). Ve stejném kroměřížském sále Nadsklepí ho nyní řídil dirigent Tomáš Netopil, kroměřížský rodák a student zdejší konzervatoře.

Jakkoli se klavírního partu výborně zhostila Jitka Čechová, rozsáhlé čistě instrumentální části ve srovnání s bohatou orchestrální sazbou neměly takovou působivost. O to větší prostor dostaly pěvecké hlasy. Zatímco brněnský Vox Iuvenalis spojený s olomouckým Akademickým pěveckým sborem Žerotín tuto příležitost využil, bylo možné si představit pěvecky výraznější kvartet sólistů než sopranistku Alžbětu Poláčkovou se zastřenými výškami, mezzosopranistku Veroniku Hajnovou s příliš chvějivými tóny, zbytečně mnoho hřímajícího tenoristu Jaroslava Březinu a naopak nevýrazně zdrženlivého Jiřího Sulženka.

Po Stabat Mater, která uvedla hlavní programovou linii Collection, v níž během tohoto i následujícího ročníku Dvořákovy Prahy zazní komplet Dvořákových vokálně-instrumentálních kompozic se sborem, bude následovat Requiem pod taktovkou Jakuba Hrůši a na závěrečném festivalovém koncertu kantáta Te Deum s dirigentem Tomášem Netopilem. Zazní i málokdy uváděný hymnus Dědicové Bílé hory v provedení souboru Musica Florea a Slavnostní zpěv v nastudování Petra Altrichtera.

Autorka je operní kritička

Tradicí putování po stopách Antonína Dvořáka festival před pěti lety oživil umělecký ředitel Marek Vrabec a sofistikovaně volený program koncertů povyšuje právě genius loci. Letošní cesta vedla do Kroměříže.