I Ostraváci musí dýchat

Možné zrušení ministerstva životního prostředí by neprospělo krajině, hlavně ale lidem

Prvním institucionálním rozhodnutím, které jsme jako země v devětaosmdesátém roce udělali, bylo vyškrtnutí článku o vedoucí úloze strany z ústavy. Druhým, hned několik dní nato, zřízení samostatného ministerstva životního prostředí.

Málokterá součást českého státu tolik proměnila naše životy. Exhalace síry do vzduchu spadly o 93 procent. Vypouštění organických látek z kanalizací do řek o 95 procent. Počet nezabezpečených skládek odpadu klesl z necelých dvou tisíc na nulu. Strana ANO však ve svém volebním programu navrhuje, že po sedmadvaceti letech samostatné ministerstvo životního prostředí zruší, přesněji: sloučí ho s resortem zemědělství. Stejný tah v předminulých volbách chystaly Věci veřejné. Nakonec z něj ale sešlo. Andrej Babiš by také možná mohl své plány ještě uvážit.

Aby bylo jasno: zrušením ministerstva životního prostředí se do českého vzduchu nevrátí síra, smog ani smrad z Jakešových roků. Přesto jsou nejméně tři důvody, proč nás tento plán hodí o čtvrt století nazpět, aniž by přinesl jakýkoli užitek.

Zdravý život jako čtvrtúvazek

Česká města sice už dýchají lepší vzduch než Peking. Nicméně ještě máme hromadu práce. Každoročně u nás kvůli mikročásticím prachu ve vzduchu umře kolem šesti tisíc lidí. V některých částech republiky na špinavé ovzduší připadá každé osmé úmrtí. Jenom dva unijní státy – Polsko a Bulharsko – mají v povětří více rakovinotvorného benzo(a)pyrenu než my. Každá druhá rodina žije v místech, kde jeho koncentrace překračuje hygienické normy. Dvě třetiny komunálního odpadu zbytečně končí na skládkách nebo se pálí. Askoro čtyři miliony z nás trpí ve dne hlukem přesahujícím 50 decibelů.

Ekologický progres minulého čtvrtstoletí se asi nejvíce dařil díky tomu, že součástí struktur českého státu byl vždy jeden úřad a jeden ministr, kteří měli starost o zdravé prostředí za prvořadý úkol. Někteří to dělali lépe, jiní hůře. Ale dělali. Leč šéf fúzovaného resortu bude především ministrem zemědělství. Většinu svého času stráví dohadováním s farmáři, starostí o multimiliardové dotace a řízením mamutích státních podniků. Náš zdravý život bude řešit přibližně na čtvrtúvazek.

Nemluvě o symbolickém významu celé věci. Češi a Češky neměli v posledních patnácti letech příliš důvodů věřit politikům, že smog, hluk a špínu umí napravit. Pokud jde o starost o životní prostředí, v průzkumech pravidelně dávají nejlepší známku radnicím a ekologickým organizacím. Ministerská fúze není zrovna krok, který by vzbudil všeobecnou důvěru, že si nová vláda povede lépe. Formule „zrušit ministerstvo životního prostředí“se v českých uších nápadně podobá slovu „smog“. Anoisté takhle právě vyhazují do koše veškerý kredit, který jim Richard Brabec během necelých čtyř let vydobyl.

Přitom takováto fúze nedává smysl. Proč by se, u všech všudy, o špinavý vzduch nebo skládky měl starat zrovna mi- nistr zemědělství? ANO v programu píše, že práce obou resortů se „prolínají a dotýkají“. Je to dojem rozšířený mezi částí politiků, kteří uvěřili vlastním hloupým řečičkám o ministerstvu na ochranu čolků a žab. Více než dvě třetiny Čechů a Češek žijí ve městech. Dusící se Ostraváky musí poněkud vytáčet, když je někdo prohlašuje za obojživelníky. Ministerstvo životního prostředí se stará ponejvíce o lidi. Péči o přírodu a krajinu slouží jenom jediná sekce celého úřadu.

Kdo bude hájit čistý vzduch

Musela-li by vláda opravdu škrtnout jednoho ministra s několika sekretářkami a nešlo brát jinde než na životním prostředí, pak by asi dávalo větší smysl resort rozdělit. Většina by se spojila s ministerstvem zdravotnictví a sekce, jež dbá o přírodu, národní parky a ráz krajiny, patrně s resortem kultury. Nebylo by to ideální řešení, leč lepší než agrární zkratka.

Proti ní hovoří ještě jeden argument. Část resortu životního prostředí se sministerstvem zemědělství vskutku překrývá. Totiž ta, která ho kontroluje. Uzdravování krajiny a posilování ekonomiky musí pracovat ruku v ruce. Na papíře to zní správně. Nicméně nastávají chvíle v životě, kdy hospodářské zájmy túrují motory a nehledí doprava, doleva ani dopředu. Potom bývá třeba, aby někdo ve vládní struktuře mluvil i za druhou stránku věci. Bude sloučené superministerstvo opravdu hájit čistou vodu, zdraví lesů a život v polní krajině před rychlým profitem zemědělských či lesnických podniků? Dokáže rozlišovat mezi národním parkem a běžným státním lesem? Agrární resort by v tomto sňatku měl brutální přesilu. Šlo by spíš o nepřátelské převzetí než fúzi.

Koneckonců jeden příklad z hodně podobné země už známe. Sloučit životní prostředí se zemědělstvím se už pokusil Robert Fico. Po krátké době neproveditelnou operaci odpískal. Jak říká jeden můj kolega, na zrušené ministerstvo budeme vzpomínat s úctou. Třeba minutou ticha při každém vyhlášení smogové situace.