O hasičích a kapitánech

Asi každého, kdo se chvíli potuluje po Toskánsku a po Umbrii, brzy začnou napadatmyšlenky o neúprosném běhu času, který nakonec nejlépe prověří hodnotu našeho konání. Vše, co je jinde cenné a starožitné, tady sousedí s něčím ještě mnohem starším. Máte pocit, že to zásadní přetrvá a na to nepodstatné se brzy zapomene.

S pachutí zpochybňující hořkosti si pak v takových chvílích v médiích přečtete zprávy, že řada požárů na Sicílii byla v poslední době zakládána samotnými hasiči, aby si tak zajistili vyšší příjem z přesčasových hodin. Nebo si vzpomenete na tragický příběh potopení výletní lodi Costa Concordia, jejíž kapitán proslul tím, že opustil loď a odplul na pobřeží mezi prvními. Člověk si říká, zda to jsou jen absurdní excesy, či něco vážnějšího, zpochybňujícího společenský systém a lidi v něm...?

Chci věřit, že to jsou výjimky. Chci věřit, že většina hasičů na světě je jako hrdinové z Manhattanu 11. září 2001. Chci věřit, že kapitáni lodí jsou připraveni k hrdinskému chování jako Edward J. Smith, který setrval na velitelském můstku až do chvíle, kdy legendární Titanik zmizel v hlubinách Atlantiku.

Přesto se nemohu zbavit určité míry znepokojení. Hasiči i kapitáni lodí v každém z nás evokují představu nezpochybnitelné apriorní statečnosti. Pocit, že vše je tak, jak má být. Jsou-li však takové jistoty opakovaně zpochybňovány, lze se důvodně obávat, že se začne rozpadat důvěra lidí v hodnoty, na kterých jejich společenství stojí. A že začne mizet i důvod a ochota pro takovou společnost žít, pracovat a o ni bojovat.

Přesně to vše platí i o právu. Právu psaném i nepsaném, právu spontánně většinou lidí dodržovaném. Právu, které garantuje víru lidí ve spravedlnost a řád. Stejnou roli zpochybnitele hodnot, jakou mají hasiči-žháři nebo zbabělí kapitáni, mají i všichni ti, kdo bourají racionalitu tvorby a změn právních norem. Je velmi snadné zákony měnit, mnohem obtížnější je stále se měnící zákony rozumně vykládat, a skoro nemožné je takovým zákonům věřit.