SPOLEČNOST A DOBA: JAK SE ŽILO NA SKLONKU MONARCHIE A ZA ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY

Amerika představovala pro mnoho Čechů vábivý cíl – svobodnější, perspektivnější a bohatší život. Mezi lety 1850 a 1890 se z monarchie vystěhovalo na 170 000 Čechů, kteří pocházeli především z řad venkovského obyvatelstva nebo městských námezdních dělníků a řemeslníků. Také jejich životní příběhy, tisíce individuálních zkušeností, tragédií a triumfů, napomáhaly utvářet představy o Novém světě.

Ve „staré vlasti“se o amerických krajanech psalo jako o větvi useknuté z národního stromu, která se již neujme, a o Americe jako o místu přinášejícím odnárodnění. Osudy neúspěšných navrátilců ovšem kontrastovaly s přehnaně vybarvenými popisy Spojených států coby země neomezených možností. Téma se dočkalo i divadelního zpracování – například Tylova Lesní panna aneb Cesta do Ameriky (1850) popisovala neblahý osud hrdinů zlákaných do ciziny, kteří až po návratu domů opět nalezli ztracené štěstí.

Obdiv i závist se mísily s odsudkem, objevovala se kritika amerického způsobu života – oblékání, stravování, žvýkání gumy, reklamy, vedení domácnosti, honby za dolary. „Američané jsou národem mladým, s poněkud hlučnými způsoby, a neohlížejí se ani dost málo na sluch a čivy svých bližních,“tvrdil Lidový kalendář na rok 1914. Clevelandské noviny Američan v únoru 1911 napsaly, že se na „Čechy americké pohlíží větši- nou z jedné části jako na Štěstěnou obdařené lidi, zbohatlé jednotlivce, z druhé části jako na ubožáky“.

S neznalostí a přemrštěnými, nereálnými představami se setkala i Charlotta Masaryková. Po příchodu do Vídně jí coby bohaté Američance okamžitě začali nabízet bankovní služby. Venkované naMoravě se zase domnívali, že si Masaryk přivezl černošku, a chodili se na ni dívat.

Občané druhé kategorie

O Češích převládala ve Spojených státech ještě na přelomu 19. a 20. století nejasná představa. Byli většinou nelichotivě označováni Bohunks, složeninou ze slov Bohemians a Hungarians. Když americký sociolog H. A. Miller sháněl literaturu pro svůj výzkum o Češích, knihovník mu přinesl knihy, které se v naprosté většině týkaly nekonvenční morálky a bohémského života. Slovanští imigranti byli obecně považováni za občany druhé kategorie, české komunity přitom byly hospodářsky schopné, vedly čilý spolkový a osvětový život a vydávaly i řadu tiskovin.

Negativní obraz imigrantů se snažili změnit američtí sociální pracovníci, kteří od konce 19. století přistěhovalcům pomáhali a vzdělávali je. V letech 1904 a 1905 pracovala ve Středisku přistěhovalecké péče při Chicagské univerzitě také Alice Masaryková, jež si pro svůj entuziasmus vysloužila pojmenování „lady Nazdar“.