Tato absurdní obvinění odmítám
Ředitel Národního divadla Jan Burian odmítá výroky ministra zahraničí a lídra ČSSD, které pronesl u příležitosti své čtvrteční návštěvy na první scéně. Burian považuje za absurdní to, že jej ministr obviňuje z nekomunikace a vyjadřuje se i ke směřování divadla.
Za akcí vidí také snahu některých odborových funkcionářů a ministrova stranického kolegy Františka Adámka zviditelnit se bez dostatečné znalosti problematiky.
LN Jak si vysvětlujete čtvrteční akci ministra zahraničí v Národním divadle?
Velmi jednoduše. Pan ministr se na pozvání pana poslance Adámka a některých odborářů dostavil do Národního divadla a výstup z této návštěvy je součást volební kampaně. Poté, co ministr vyšel z budovy, pronesl vážná obvinění, že vedení první scény neví, kam směřuje, a zdůraznil, že nepřišel kvůli penězům, ale kvůli koncepci. Den předtím jsme měli schůzku s odborovým organizacemi, kde jsme byl informován o tom, že i naši odboráři se chtějí připojit k akci na zvýšení platů. Jasně jsem řekl, že vedení ND tyto požadavky podporuje a že můj postoj mohou zveřejnit. V souvislosti s tím jsem se dozvěděl, že se odboráři sejdou s panem Zaorálkem, a nepřikládal jsem tomu jiný význam, než že budou jednat o platech.
Pak jsem během následujícího dopoledne, kdy jsem v divadle nebyl, obdržel zprávu, že přišel pan ministr, chodí po divadle aměl nějaký projev. Navečer jsem viděli jeho výstup na Facebooku, z něhož je jasné, že se jeho setkání netýkalo peněz, ale koncepce ND.
Myslím si, že vyslovit názor na základě informací jedné strany není správné. Diskusi o ND je třeba vést nejen s představiteli odborů a veřejností, ale zejména s předními umělci, kteří profil divadla tvoří. A samozřejmě s vedením, které za vše zodpovídá. LN Ministr Zaorálek mimo jiné tvrdí, že neexistuje jasná koncepce a chybí diskuse o ní. Jak hodnotíte takový výrok?
Do Národního divadla jsem nastoupil na základě strategického zadání ministerstva kultury, které mluvilo mimo jiné o nutnosti proměnit první scénu v moderní instituci vedenou jiným způsobem, počínaje správní radou a legislativními změnami konče. Nato jsem zveřejnil koncepci, která toto zadání rozpracovává. Byla uveřejněna kromě jiného v Divadelních novinách.
K této koncepci proběhla řada diskusí – v Senátu byl kulatý stůl, konala se oponentní diskuse na ministerstvu kultury, kde byli také přítomni zástupci odborů. Opakovaně se vedla debata na garanční radě, s radou Národního divadla i se zřizovatelem. Koncepci jsme projednali s podvýborem pro kulturu sněmovny i se senátory. V Divadelním ústavu byla veřejná diskuse otevřená všem. Každou sezonu se scházím osobně s jednotlivými pracovišti divadla, za mého ředitelování byl zřízen interní měsíčník pro zaměstnance. Pravidelně se scházím s odboráři. To, že mě někdo obviňuje z nekomunikace, je absurdní a není za tím nic jiného než snaha některých odborových funkcionářů a zřejmě i poslance Adámka zviditelnit se bez dostatečné znalosti problematiky. Je mi líto, že jim pan ministr Zaorálek, který je bezpochyby odborník na zahraniční politiku, sedl na lep.
LN V Národním divadle je devět odborových organizací, které sdružují nemalý počet zaměstnanců. Domluva, jak se zdá, není jednoduchá, proč například část těchto odborů při sjednávání kolektivní smlouvy vyhrožuje stávkou?
Je to specifický problém pracovní doby umělců, který se těžko vysvětluje širší veřejnosti, ale pokusím se. Vedení ND před několika lety vypovědělo kolektivní smlouvu, jelikož obsahovala protiprávní ustanovení. A vyzvali jsme odbory k jednání o nové. Nyní je kolektivní smlouva se všemi odborovými organizacemi včetně sborů domluvena. Zároveň dojednáváme pro každou uměleckou profesi přílohu, která stanoví zvláštní podmínky pro její výkon. Jsme dohodnuti s baletem, s činohrou, shodli jsme se se sólisty opery i s orchestrem, což bývá vždy nejsložitější. LN Tak v čem je tedy problém?
Jediné, na čem jsme se nedohodli, jsou požadavky, které má vedení odborů operních sborů na pracovní dobu. Podle našeho nejhlubšího přesvědčení jsou nesmyslně přehnané, nedivadelní a nemůžeme na ně přistoupit.
LN Proč?
Pracovní doba v divadle se těžko upravuje na osm hodin denně, protože je nepravidelná. Ze zákona se přepočítává v půlce nebo na konci roku. U umělců evidujeme někdy takzvané frekvence čili každý výkon (frekvence) je pak počítán jako polovina denní pracovní doby. Když představení trvá například tři hodiny, má se za to, že je to polovina denní pracovní doby. Sbor požaduje, aby maximální počet těchto výkonů v měsíci byl třicet. Čili maximálně třicet zkoušek nebo představení.
Uvedu příklad – ve Státní opeře se při plném provozu hraje třeba dvacet operních představení měsíčně a před premiérou se denně zkouší, takže v takovém měsíci může být až padesát frekvencí. Umělci musí být v divadle dopoledne i odpoledne. Ale jsou jiné měsíce, kdy se zkouší méně a sbor v Národním divadle má třeba ně- kdy jen 15 frekvencí. Ale to je provoz divadla a zase se to vynahradí v dalším měsíci. Taková je divadelní praxe mnoho desítek let a ve všech velkých divadlech. Chce to jen dobrou vůli při přípravě inscenací. Ostatně nám nepravidelnou pracovní dobu kompenzují také dvouměsíční divadelní prázdniny.
LN A jaké jsou argumenty odborů?
Že chtějí mít limit frekvencí podobně jako orchestr. Limitované frekvence se běžně na celém světě uplatňují v orchestru, nikoliv ale u sboru, baletu, sólistů a činohry. Důvod je prostý – orchestr má hudební zkoušky, hraje v orchestřišti a musí hodně cvičit doma. Ale nemusí zkoušet s režisérem na jevišti. Kdyby mi činoherci řekli, že budou zkoušet a hrát jen třicet frekvencí, protože mají práci neméně náročnou jako sbor, tak v půlce měsíce končíme, nehrajeme. To jako ředitel mohu těžko připustit. Celý problém je o to složitější, že zákoník práce zná jen pevně definovanou pracovní dobu, vyjádřenou v hodinách. I proto usilujeme o změnu legislativy, aby pracovní doba umělců byla počítána oficiálně jiným způsobem. LN Dotkl jste se změny legislativy, která byla ukotvena i v programovém prohlášení vlády. Ministerstvo kultury nebylo schopné za pět let zákon připravit. Prý za přípravu neexistujícího zákona první scéna utratila dva a půl milionu korun. Je to pravda?
I zlí jazykové by si měli informace ověřovat. Národní divadlo za senátní návrh zákona, který leží ve sněmovně, neutratilo ani korunu. Ani nemohlo.
LN Zpočátku Daniel Herman tvrdil, že jeho úřad zákon každou chvíli předloží, v posledním období ho doslova bojkotoval. Myslíte, že ho opět ovlivňují odboráři?
Nevím, pan ministr je pod různými tlaky a je pravda, že někteří odboroví funkcionáři se bojí každé změny. Často diskutují o věcech, o kterých zjevně nic neví, a říkají, že se s nimi nemohli seznámit, i když jsou informace veřejně dostupné. Udělali jsme maximum proto, abychom divadlo na nezbytné změny připravili, a dovolím si citovat pana premiéra – prostě „ministerstvo zákon nestihlo připravit“. Věřím, že v příštím volebním období se to konečně podaří.
LN Ministr Zaorálek včera rozporoval, co prohlásil ve čtvrtek. První jeho výstup zněl, že se nepřišel bavit o financích, ale o koncepci, od včerejška pro změnu tvrdí, že do divadla přišel hovořit o platech. Jak tyto přemety hodnotíte?
Kdyby se přišel bavit s odboráři o platech, což mi v dané situaci přišlo logické, a sešli by se někde v zasedačce a řekli si, že společně budou usilovat o zvýšení platů, s radostí bych je podpořil. Opakovaně jsem to také veřejně prohlásil. Každoročně dávám tyto požadavky do rozpočtu, třeba orchestru navrhuji zvýšení platů o třicet procent. Jak mě mohlo napadnout, když mi neřeknou ani hodinu, kdy se ministr dostaví, a nikdo se mi z jeho sekretariátu neozve, že pak bude chodit po divadle a vyjadřovat se snad i k umělecké koncepci? Ostatně do té nic není ani odborářům, abychom věci pojmenovali pravými jmény.
K tématu čtěte také názory na straně 11