Písničkářka o samotě a střízlivění
Příjmení písničkářky bude asi posluchačům americké hudby znít povědomě. A není to samozřejmě náhoda. Je to skutečně dvaatřicetiletá dcera veterána folkrockové scény Johna Hiatta. Její hudební styl není příliš vzdálen otcovu, plus minus jej lze označit všeobjímajícím a dnes poněkud módním názvem americana. V tomto duchu zní i její nové, třetí album Trinity Lane.
V produkci Michaela Trenta z dua Shovels & Rope jde Lilly Hiattová ve většině z dvanácti písniček až na samu dřeň upřímnosti. V českých, ale i světových poměrech bychom ve smyslu natolik osobní výpovědi dost těžko hledali srovnání. Lilly Hiattová není žádná velká „básnířka“, mluví naprosto otevřeně, často nehledanými slovy, a pomáhá si mnoha reáliemi ze svého života (ty lze ne vždycky přesně rozklíčovat), ale i těmi obecně známými. Každý si tak například může dohledat, jak jí bylo v noci, kdy zemřel David Bowie (píseň The Night David Bowie Died).
Album je svého druhu terapií, nebo přesněji jejím důsledkem. Lilly Hiattová prošla složitým rozchodem a rozhodla se skoncovat se svou náklonností k alkoholu, kterou sama označuje jako „toxickou“. O vzniku písniček říká: „Když jsem potřebovala chlapa, hrála jsem na kytaru. Když jsem se potřebovala opít, hrála jsem na ni taky.“V písních pak logicky mluví o potížích střízlivění ( I Wanna Go Home, Trinity Lane) i o smutku z osamění ( Different, I Guess). A nechává nahlédnout i do spleti rodinných vztahů a toho, že slavný tatínek může mít své mouchy ( Imposter).
To všechno je zhudebněno vlastně nekonfliktním způsobem. Hudbu na pomezí country, folku a rocku občas pročísnou riffy zkreslené elektrické kytary, což ovšem ke stylu patří už dávno. Muzikantská stránka je ale u této zpovědi až druhotná.
Hiattové Lilly Hiattová: Trinity Lane Lilly