Čeština se učí jak před sto lety
Co je ve škole špatně, už se ví, ale namísto rychlé nápravy se o věcech, které jsou zřejmé, jen bádá
Sledujeme to každý den: Vývoj se zrychluje, modernizace zasahuje do všech sfér, věda a technika postupují vpřed dokonce mílovými kroky. Možná je na čase se zeptat: Týká se to taky způsobu vzdělávání? Modernizuje se i výuka?
V Akademii se letos pokusíme situaci v tomto směru trochu mapovat. Pro začátek se podívejme na výuku českého jazyka, tedy předmětu, z něhož se dělají přijímací zkoušky na střední školy. A vezměme to od první třídy, konkrétně od čtení, s nímž má podle odborníků v šesti letech problémy třicet až padesát procent dětí.
Dobrá zpráva je, že dnes už není nutné držet se jediné metody, pokud nefunguje. Na výběr jsou oficiálně tři, ale de facto alespoň čtyři. Jedna se jmenuje analyticko-syntetická a je založená na slabikování, druhá genetická neboli hláskovací, jež skládá slovo z úplně základního materiálu jednotlivých písmen, třetí globální. Ta počítá s tím, že dítě vnímá slovo jako celek, tedy tak trochu jako druh obrázku.
Někdy pomůže zdržování
Ani jedna z těchto metod není ovšem nová. V historii školství se preferovala tu jedna, tu druhá, příjemná je jen větší volnost pro učitele i žáky. Někomu vyhovuje ta, jinému ona. Pro ty, jimž nevyhovuje ani jedna, je tu pak poměrně nový a překvapivě fungující recept splývavého čtení „sfumato“. Když o něm budete poslouchat přednášku, získáte pocit, že jde o cosi velmi složitého, ale ve skutečnosti tomu tak není. Celý vtip je v tom, že dítěti ve čtení spíš jakoby bráníme, než abychom je popoháněli. Jednotlivá písmena mu odkrýváme postupně tak, aby se čtení trochu zdržovalo. Žák, který má nahlas přečíst slovo lavice, uvidí napřed jen písmeno l, jež by měl držet téměř jako dlouhý tón při písničce, dokud mu neodkryjete písmeno a, pak v atd. Najednou u dítěte vypozorujete místo odporu něco jako netrpělivost – tak už chci vidět další... Kupodivu s tím přišla nikoliv češtinářka, ale učitelka zpěvu Mária Navrátilová.
Nechuť k novotám
Nespornou modernizací prošla výuka psaní, které dělává některým dětem tradičně také potíže. Novinkou není jen nástroj, jenž se postupně vyvíjel od seříznutého husího či havraního brka ke kuličkovým perům, ale i písmo a taky důraz, jaký se na tuto manuální dovednost klade. Je stále slabší.
Jak známo, v posledních letech některé školy odbourávají trénování psacího písma s jeho kličkami a nahrazují ho výukou tak zvaného Comenia Scriptu, jenž se velmi podobá písmu tiskacímu. Spojovat jednotlivá písmenka je možné, ale není to předepsané. Každému podle jeho potřeb.
Nespornou výhodou je, že se dítě neučí od každého písmene čtyři formy (tiskací malé a velké a psací malé a velké), ale jen dvě.
Není však tajemstvím, že Comenia Script má i odpůrce, kteří tvrdí, že psací písmo, tak jak se je učily generace před dnešními prvňáky, pomáhá rozvíjet osobnost. Možná i proto se aplikuje jenom asi ve čtyřech procentech základních škol. Pravděpodobnější ale je nechuť k novotám.
Výuka českého jazyka ovšem neznamená jen čtení a psaní. Ti, kdo mají doma trochu staršího školáka, vědí, že dobrá známka z češtiny předpokládá neomylné rozeznání přívlastku shodného od přívlastku neshodného a vedlejší věty příslovečné účelové od vedlejší věty příslovečné přípustko- vé, eventuálně způsobové. Schopnost identifikovat přísudek jmenný se sponou může rozhodnout dokonce o budoucí kariéře žáka. Aspoň tak to tvrdí češtináři, kteří věnují trénování těchto dovedností celé týdny, měsíce a roky výuky. Mají k tomu účelu vyvinutý dokonce systém rozlišujících číslic, které se miniaturní píší nad text, aby se češtinářům usnadnila kontrola a známkování. Pokud se některý žák (nebo i rodič) zeptá po smyslu, odpovídají učitelé magickým slovem „test“. Když to nebudete umět, neuspějete v přijímacích zkouškách na střední školu, o jednotné maturitě nemluvě.
Znalost pro znalost
Z katedry českého jazyka Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy však přišla nadějná zpráva: Už se pracuje na novém pojetí výuky. Dokonce na ně byl vypsán celkem štědrý grant.
Stanislav Štěpáník, který projekt vede, identifikuje současný problém jasně: „Žáci dnes nabývají velké penzum teoretických znalostí, které se ale nevyužívají v praxi, protože jim to současná výuka není schopna zprostředkovat. Škola zkrátka vytváří jakousi paralelní znalost pro znalost.“
Co s tím? Někoho možná napadne, jestli je na místě práci s mateřštinou modernizovat. Rodinné stříbro stačí přece leštit! Jenže jsou tu jednoznačné známky úpadku. Výsledky centralizovaných maturitních zkoušek z češtiny už v roce 2012 ukázaly, že jen dvacet procent maturantů (ano, maturantů!) je schopno se smysluplně vyjádřit. Všeobecně se z tohoto stavu viní počítače a chytré telefony. Ale určitě je namístě se ptát: Není tu škola právě proto, aby takové věci vyvažova-
Čtení. Je několik metod, jak učit děti číst. Většinou si škola zvolí jednu z nich. Ta ovšem nemusí vyhovovat všem žákům ve třídě. Proto by bylo lepší nenutit všem totéž.
Vyjmenovaná slova. V našem školském systému je zvykem probrat všechna vyjmenovaná slova, tedy ta, v nichž se píše po obojetných souhláskách tvrdé y, během třetí la a napravovala? Aby neprohlubovala despekt k jazyku tím, že jej žákům vnucuje jako neživou a víceméně samoúčelnou vědu? S jazykem je přece možné si i hrát. Je možné hledat pro jednu věc různá slova, pro jedno chování nebo situaci různý popis. Bylo by zajímavé sbírat výrazy, které už se moc nepoužívají, jimž všichni nerozumí, soutěžit ve vypravování, ano, třeba i rýmovat.
Tím není řečeno, že by se děti neměly dozvědět, že existují různé druhy vět a větných členů. Jde o to, nedělat z toho stěžejní učivo trénované celá léta pořád dokola.
Stanislav Štěpáník ochotně souhlasí, jenom neví, jak by se to dalo zařídit. Momentálně pracuje na vědeckém úkolu. Jeho tým mapuje, jak se přesně čeština učí a jak vlastně žáci jazyk používají. Jestli se opravdu mohou obejít bez té teorie. Jinak řečeno, jestli jsou děti schopné užít sloveso, aniž by věděly, že ve větě zastává roli přísudku a jakého. Předběžné výsledky naznačují, že ano (jaké to překvapení!). Ve školství se ale s ničím moc nespěchá, a tak se počítá se třemi lety výzkumu. třídy. To je poměrně náročné. Podle některých názorů by se tato látka měla více rozložit v čase.
Doplňování. Většinou se přitom sází víc na doplňovací cvičení než na psaní. Je však známo, že správný pravopis ( a nejde jen o y/i) si člověk osvojí spíš psaním celých slov a vět než vyplňováním mezer v textu cvičných sešitů.
Ostatně i kdyby vznikla nová metodická příručka tak jako třeba na Slovensku, kde ji mají už od roku 2003, nikde není psáno, že budou učitelé brát novoty na vědomí. Češtináři patří podle Štěpáníka na školách k nejvytíženějším pedagogům a lze pochopit, že kontrolovat číslíčka nad větami je pro ně jednodušší než třeba hodnotit slohy či vyprávění.
Klíč k problému má Cermat
Pravda, byla by tu jedna cesta, jak se z těch věčných rozborů vymanit. Kdyby se úlohy založené na znalosti pro znalost neobjevovaly v přijímacích testech na střední školy a kdyby také jednotná maturitní zkouška z českého jazyka přestala být tak zbytečně formalistická. Kdo to ale řekne státnímu testovacímu ústavu jménem Cermat? Ministerstvo školství? To přece není jeho úloha. Stanislav Štěpáník si myslí, že by se Cermat měl víc zajímat o moderní pedagogické trendy sám.
Abychom této instituci nekřivdili, tvůrci jednotných testů se v posledních letech snaží zadávat víc úloh na práci s textem, jenomže co je to platné, když tam ty formalistické úlohy jsou pořád taky. A dokud tam bude jediná, učitelé budou pořád víc trénovat přísudek jmenný se sponou, vedlejší větu způsobovou a měrovou, případně epizeuxis než cokoli jiného, rozuměj potřebnějšího.
Učitelé učí tak, jak učili je
Člověk by řekl, že klubko by bylo možné rozplétat od pedagogických fakult, ale prý to není tak jednoduché. „My máme někdy dost velký problém vysvětlit studentům, že je třeba změny,“tvrdí Stanislav Štěpáník s tím, že studenti
Rozbor větný. Největším hříchem základních škol je zbytečné lpění na syntaxi, jíž bývá věnováno neúměrné množství času a neúměrný význam při známkování.
Nevhodná četba. Dostanou-li děti za úkol přečíst knihu, jejímuž jazyku dobře nerozumějí (a to může být i Babička), zbytečně je to od literatury odrazuje. už přicházejí na vysokou školu s pevnou šablonou. Takhle se to učili oni, proč by se to mělo měnit? Právě tím by se dalo vysvětlit, proč se u nás výuka nemodernizovala už celé století, ne-li déle.
To není povzbudivé zjištění. Přitom je tu víc problémů než ty větné rozbory. Stanislav Štěpáník je například přesvědčen, že učit děti všechna vyjmenovaná slova během třetí třídy je nesmysl, nemluvě o tom, že se ve cvičeních používají i slova, která žákům nic neříkají (kdo ví, co je vydrovka nebo slynout?). „Proč ta vyjmenovaná slova nerozložíme do delší doby a proč jsme tak posedlí stálým doplňováním správného i/y, když přece správný pravopis se učí psaním celých slov?“ptá se. Podle něj děti na základní škole zbytečně odrazuje i povinné čtení Babičky a dalších pokladů české literatury s tou spoustou archaických výrazů.
Nemá ovšem smysl vypočítávat jenom to, co je špatně. Je třeba hledat alternativy. Zejména alternativy pro děti, které klikají, místo aby otevřely knížku. Jak je přimět ke čtení jinak než příkazem?
Sám Štěpáník, který strávil nějaký čas i na zahraničních univerzitách, kupodivu není tou otázkou zaskočen: „Takový způsob existuje,“míní. „O knížkách je třeba si s žáky vyprávět. Vyprávět nejen od tabule, ale i z lavic, a to tak, aby si i notorický klikač řekl – to bych si možná mohl taky přečíst.“A i kdyby si to neřekl, i to vyprávění ho někam posune.
Teď se složitě zkoumá, jestli jsou děti schopné užít sloveso, aniž by věděly, že ve větě má roli přísudku a jakého přesně
My taky museli, tak co!
Shrňme tedy, jak je to s pokrokem ve výuce českého jazyka: Ano, možnosti tu jsou, ale v praxi není skoro žádný. Už se aspoň víceméně ví, kde je chyba, a snad se o tom začne taky více mluvit. Postup případné nápravy bude ovšem klikatý a kdo ví, jestli k němu nakonec opravdu dojde. Zatím se bude nejspíš několik let bádat, aby se vybádalo, co cto každý dobře ví selským rozumem. Tedy každý kromě tvůrců jednotných testů, mnohých češtinářů, a dokonce i rodičů, kteří rádi říkají: „Ale co! Když jsme museli dělat rozbory my, děti to taky nezabije.“