SPOLEČNOST A DOBA: JAK SE ŽILO NA SKLONKU MONARCHIE A ZA ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY

Jan Hus byl jeden z pilířů, na kterých stála Masarykova koncepce českých dějin: jejich smysl viděl v náboženské reformaci a národním obrození. Jeho konfliktní vztah ke katolické církvi měl jistě vliv i na protikatolické nálady, které ovládly českou společnost po vzniku republiky. KMasarykovu pojetí „reformačního husitismu“se ale brzy přihlásila i část reformních katolických kněží.

K probuzení činnosti reformního duchovenstva došlo na sklonku první světové války: vznikla Jednota duchovenstva, jež navázala na předválečné modernistické proudy. Na jaře 1919 radikálně naladění členové žádali zásadní reformy církevních struktur, například svobodnou volbu biskupů, zavedení češtiny do bohoslužeb, zdobrovolnění celibátu či liberalizaci klášterních řádů. Vatikán je však odmítl a hnutí začalo směřovat k ustavení nové církve.

Zásadní zvrat: bohoslužba v češtině

Za bezprostřední podnět k jejímu založení lze považovat ohlas věřících na půlnoční mši o Vánocích roku 1919. Tu v některých kostelích odsloužili katoličtí reformní kněží nikoli v předepsané latině, ale v češtině. Bohoslužba v národním jazyku představovala jeden z posledních kroků na cestě k ustavení nové národní církve. Dne 8. ledna 1920 nejzapálenější reformisté vedení knězem Karlem Farským vyhlásili odluku od římskokatolické církve a za- ložení Církve československé (CČS). V provolání Národu československému se její zakladatelé přihlásili k tradici sv. Cyrila a Metoděje, mistra Jana Husa, českých bratří a T. G. Masaryka. Nová církev si nejprve musela ujasnit ideové směřování. Po rozkolu v roce 1924, kdy ji opustila pravoslavně orientovaná skupina, CČS vedená prvním zvoleným patriarchou Karlem Farským nastoupila radikální reformní cestu. Odkaz na Husa a husitství vizuálně demonstrovala například černým bohoslužebným rouchem s rudým kalichem, pro jednotlivé farnosti později zavedla termín „Husovy sbory“.

Nově vzniklá církev získala pozice zejména ve východních a středních Čechách; největší počet členůměla ve 30. letech 20. století – na 800 000. Kněží od katolické církve v Čechách a na Moravě na počátku 20. let odpadlo na tři stovky.

Konfliktním polem bylo využívání katolických chrámů, které CČS zabrala. K nové církvi často přešel farář i se sborem, a tedy i s kostelem. Na některých místech proběhly manifestace věřících a došlo i k šarvátkám, při nichž zasahovalo četnictvo, jako například v Radhošti u Vysokého Mýta. Až před polovinou 20. let CČS vrátila sakrální objekty římskokatolické církvi a získala ze zvláštního státního fondu podporu pro stavbu nových sborů. Viníky excesů, odsouzené státními soudy, T. G. Masaryk osvobodil amnestií ze září roku 1925.